Ulice Hanashi

First topic message reminder :

Zde bydlí starší generace vyprávějící zajímavé a možná i skutečné příběhy o skutečných leendách.

Povzdychla jsem si znovu a hlavu si položila na kolena. "I když se ti to bude zřejmě zdát nesmyslné... Uchiha Itachi, byl a stále je... součástí mé minulosti!" zamumlala jsem. "Nepamatuji si svou minulost, nic... jak jsem se tu vzala, co jsem byla dřív... mívám noční můry, někdo křičí, bolí mě to, mám strach a všude je krev... ale nemám tušení co to je... on mi odkryl aspoń částečně mou minulost. Mé dětství s rodinou... to tu dělal... proto mě uzavřel do genjutsu... věděl, že bych ho jinak nenechala odejít, zvlášť když..." větu jsme nedokončila, jen se ještě víc schovala.

Počuval som kažé slovo a nemohol som tomu ani sám veriť čo mi rozprávala.
Aha takže preto ju Itachi bránil ináč vy mna zabil a ju tak isto ale u tak ona o sebe nič nevie kým bola a ako.
Mlčky som chvílu sedel nemal som na to nič čo povedať"nebudem hovoriť že mi je to luto a chápem ťa lebo o tom nič neviem ale takýto ludia ako ty ked idu po minulosti siahanju až tak hlboko že ich to pripravý o rozum a srdce"
"Odpusť Yuuki"povedal som pre seba tichšie naklonil som hlavu na Ferii a tu jej zdvihol.
Zapozeral som sa jej do očí tie moje sa mihotali z miesta na miesto sami od seba.

Nějak jsem se nemohla od jeho očí odtrhnout. Ale ten pocit se mi nelíbil... byl moc.. osobní a přístupný, moc o mě! Konečně jsem se vymanila z jeho pohledu a vytrla mu tvář z prstů. "Co to.. děláš?!" zamumlala jsem a nejistě sklopila oči. Netypický znak!

Sledoval som ešte chvílu jej oči no napokon sa s očného kontaktu odtrhla zavrel som rýchlo oči.
Nastalo hrobové ticho a bolo počuť člupkanie na zem ako ked voda teče na zem.
Ostal som ešte nejaku chvílu ticho"odpsuť mi Ferii chcel som len videť tvoje oči".
Prehovoril som s vemi tichým hlasom a člupkanie pokračovalo dalej.
To to neni možné tolko zla tolko nenávisti strachu a bolesti čo je ona zač? toto som ešte v živote nevidel a ani s mi nestalo to čo teraz zavrel som opať oči s nádejou že to prestane.

Nemohla jsem se toho otravného pocitu zbavit. Jako by mi viděl až do žaludku, až do duše!! Jenže ta moje duše byla zatraceně prohnilá a zčernalá! A zahalená v mlze minulosti... Najednou jsem měla pocit, že ten kluk co sedí vedle mě toho o mě ví víc než já sama! Blbost! Jak by to asi mohl vědět, hmmm? Zavrtěla jsem hlavou. "Cos... tam vlastně dělal ty..?" kníkla jsem, abych to ticho zahnala. Všechno lepší než tenhle pocit, hlavně jej přehlušit!!

Upieral som sa v temnote poprvikrát v ťivote som s av nej ocitol čo to bol za pohlad je to pravda čo som videl alebo len nejaká iluzia cítil som strach bloesť a všetko na okolo ale boesť bola velká nakoniec som sa spametal.
"No ja kráčal som na návštevu ked som zbadal váš dom v dezolatnom stave."
"Tak som vibehol za dom a tam si bola ty a Itachi".
"Bezhlavo osm sa do neho pustil a dopadlo to ako dopadlo no hlavne že sa tebe nič nestalo"i ked povedal som si.
Pod mojou sklonenou hlavou sa vytvárala kaluž krvi.

"Aha... díky, nemusel jsi nic dělat... člověk jako já za to nikomu nestojí!" usmála jsem se a otočila k němu pohled. "Proboha Daisuke!!" sklonila jsem se k němu, když jsem si všimla krve pod ním. "Co se ti stalo, jsi v pořádku?!" vyděšeně jsem mu zvedla hlavu, měla jsem o něj strach. Co když mu Itachi něco vážného udělal? Ani jsem se ho nezeptala! Sobecká.. baka Ferii!!

Pomocí čakry jsem našla Daisukeho. Netušila jsem, že tam bude i s Ferii. No bezva. Přišla jsem k nim. "Mládeži, máme misy. Zítra ráno buďte u brány! Na nikoho se čekat nebude!" bylo mi jedno co tam dělají.

Hm trocha som sa zamračil"to je hluposť vždy niekdo stojí za to a vťdy sa nájde človek čo pre niekoho budeš aj ked sti ty nemyslíš a nebudeš o to stáť".
Zvrtla mi hlavu a moj pohlad sa uprel na jej.




Behom sekundy som sa otočil naspať"to nič nieje som v poriadku"nechcel som aby sme to riešili sama by tomu nerozumela vlastne ani ja tomu moc nerozumiem čo sa deje.
Opať som sklonil hlavu k zemi "a ty ako sa cítiš až na to .... no proste ako sa cítiš?"

"Jsi v pořádku?! To vidím!! Daiki co se tu sakra děje, řekni mi to!!... mám.. mám strach!" zamumlala jsem tiše a oči měla sklopené k zemi. Co se to tu s tebou děje, baaka?! Od kdy ty projevuješ city a zajímáš se o druhé?! Jsi sobecná a nepřejícná, nesnášíš lidi a každej je ti tam! Tak co to tu předvádíš?!

Mlčky som nevedel čo mám povedať"ver mi Ferii nepochopila by si to sme si odlišny a pri tom tak blízki"povedal som ticho"
Postavil som sa a rukou si pretrel krv s očí"zajtra je misia Ferii a mala by si si si ddýchnuť odprevadím ťa domov"
Prečo Ferii prečo ty teraz sa zmiešala krv so slzami.

Naštvaně, možná trochu smutně jsem se na něj otočila. Proto Ferii.. proto lidem nevěříš! Protože ti dají naději a pak ti řeknou, že bys to nepochopila! Nechají tě být, nedovolí ti jim zasahovat do života... tak se už konečně smiř s tím, že mezi těmito lidmi nemáš šanci! "Fajn... nikam necho´d, zvládnu to sama... jako vždycky!" rozhořčeně jsem vstala, naposledy se na něj podívala a potom jsem zmizela mezi lidmi v davu.

Otravený v bolestiach som si sadol na lavičku"čo sa to deje? čo to Ferii vo mne spustila?je jej osud a minulosť taký aký som videl? a ak áno čo z bude dalej".
Zatal som pasť a postavil som sa"Feriii!!!"Zakričal som skoro na celu časť ale nie už je neskoro a nestihla to možno keby som jej povedal pravdu precaj by bola nádej ja ja som idiot zajtra musim ísť za nou.
Buchol som do stromu a rozoznel sa doslova tlkot počul som na okolo ako ludom tlkali srdca ktory prchádzali niektorym pomenej niektorým viac.
Bolo ich počuť na okolo snad 20 v ušiach mi zneli tie tlkoty pravidelné aj nepravidelné.
"Porsiiiiiiim dosť prestante nieeeeeeeeeeee!!!"Zakričal som držiac sa za uši ked v tom som stratil vedomie a padol na zem.

Jako vždy ignorovaná jsem odešla.

Ocitol som sa v miestnosti"halo halo halo"ozýval sa moj hlas.
Zabdal som nejaku osobu bližiac sa kumne "kdo ste"mlčky osoba išla bližšie.
"Ch chete ma zabiť"tajomná soba sa začala smiať."ten smiech poznám to je Y Y Yuuki?"
Prišla ku mne bližšie a jej tvár svietila na celu miestosť"Yuuk!!!!"zakričal som nanu od radosti.
"Prečo si tu a kde sme"."Neboj Daiki naše cesty sa čoskoro skrížia a ja ti dopomožem od temnoty ktoru máš v sebe".
"Temnoty Yuuki o čom to rozprávaš ako si sa tu zjavila".Je to vdaka tomu čo máš v sebe s nášho klanu"
Zamračila sa "nemám vela času Daiki tvoja kamarátka potrebuje pomoc potrebuje niekoho komu by mohla doverovať a kdo by tu bol pre nu pretože vieš že jej srdce pohlcuje nenávisť bolesť a smutok a ked to snou pojde dalej uprie sa do temnoty a nastanu zle veci,nepojde len ona dole vodou ale ty snou jej osud leži v tvojich rukách Daiki verím ti že to dokážeš."
Pohladila ma po hlave ako za starých čias usmiala sa na mna a pomali jej telo mizlo a nastala opať tma.
"Yuuki Yukiiii!!!"Zakričal som na nu no opať som padol do hlbokého spánku.

Na druhý den poobede som vstal zo zeme,podomnou bol otlačok krvi s očí.
"To to neni možné čo sa to včera stalo?" pýtal som sa sám seba.
Ten sen bola to skutočnosť ale i tak.Hlava ma ešte trocha pobolievala načiel som si malé jazierko a utrel si oči od krvi.
Vybehol som opať na cestu a dal som si ruky do vačku a prechádzal sa v zlých myšlienkách.

Prechádzal som sa v uliciach kde sa vôbec nič nedialo .

Procházela jsem se ulicí a rozhlížela se jestli někoho neuvidím abych se ho mohla na něco zeptat. Měla jsem celkem depku, sucho v krku a .. no celkově jsem byla jako chodící mrtvola...doufala jsem jen v to, že uvidím svého bratříčka...´´Halo..´´

Šla jsem dál a dál a nikoho jsem neviděla. Bylo tu pusto, ale nějak jsem cítila, že tu bude možná jsem cítila jeho pach chakry. Ale to jsem nevěděla byla jsem honě vyčerpaná. a Tak jsem zamířila do neznáma. A doufala, že narazím na někoho, kdo by mi pomohl...(presun)

Ja som sa odtiaľto vydal bolo naozaj neskoro .
(presun)

Vyšla jsem a procházela vesnicí.. *je tu pěkně..*pomyslela jsem si a přitom jsem si přestavovala Daisukeho jak se tu také prochází... mohla bych jít trénovat sice nejsem člen vesnice ale mohla bych někam trénovat...

ANBU
Doskočím před Kazekagem zadanou osobou a zastavím ji. ,,Kazekage-sama si přeje, aby jste za ním přišla do pracovny.'' Hned jak to dořeknu, tak zmizím stejně rychle jako jsem se objevil.

Nechápavě zírala do prázdna. Potom jsem se rozhodla jít ke Kazekage-sama. *Hmmm... co bude chtít? Vyžene mě?*koumala jsem odpověď a přitom spěchala ke Kazekage-sama. Tu jsem se zastavila, viděla jsem na zemi nějákou relikvii. Samozřejmě že by si ostatní řekli že je to blbost ale mě se líbila. Pokračovala jsem tedy cestu ke Kazekage-sama (presun)

Haku přišel do ulice kde škeble sletěla dolů a Haku nan ní naskočil mám nápad řekl tiše a usmál se leť nad budovu kageho

Procházela jsem se ulicí a přemítala nad fůra věcma.
Potom mě napadlo zajít se kouknout na Daisukeho.
*To bude určitě nej..*(presun)