Ulice Hanashi

First topic message reminder :

Zde bydlí starší generace vyprávějící zajímavé a možná i skutečné příběhy o skutečných leendách.

Pustila jsem špalek na zem a zdola zvedla ruku a chytila Daisukemu ruku. Přitáhla jsem si ho k sobě. Do ouška mu zašeptala ´´ Copak? Můj princ se zlobí?´´ Lehce jsem ho šťouchla do tváře. ´´Nezlob se můj jediný!´´ a dala jsem mu pusu na tvář. ´´Copak by tě mohl někdo nahradit? Můj jedinečný princi!´´ druhou rukou jsem sjela jeho dlouhý pramen vlasu dívala jsem se mu přímo do očí.

Neviem prečo ale chcel som počuť tieto slova.Hladel som do jej očí a videl som čisto bielu dušu i ked som do nej nevidel ale žiarilo to z nej a to sa mi páčilo boli sme si tak trocha odlišný ale pri tom tak moc blízki.Ako mi dala pusu na tvár trocha som sčervenal.Zrušil som techniku pozrel som sa na ten klad dreva a odkopol ho preč.Začal som sa škrabať za hlavou a s potupnym usmevom som na nu pozeral."He prepáč neviem čo ma to postihlo ale už som na tom dobre zle ekd žiarlim aj na klat dreva len vabail som si čo keby som o teba kvoli niekomu prišiel čo by som nerad a je je zase trepem sprostosti"Dal som ruku dole a druhou som chytil tu jej."Som rád že ma máš rada lebo aj ja teba a nikdy nedopustim aby ti niekdo ublížil teda okrem mna"Trocha som do nej strčil a zasmial sa pristupil som k nej a dal som jej pusu na čelo.Ked som k nej privonal bola z nej cítiť vona domova s čoho som bol naozaj rád.

´´Jak bych nemohla mít ráda takového rozkošného prince?!!´´ podivím. Usměji se, obejmu tentokrát na těsno a řeknu.. ´´Hele! Daisuke co se tak červenáš?´´Vezmu ho za ruce a
začala s ním tancovat po ulici. Kdo by myslel, že tancovat s ním bude tak bezva.

Chvílu som s nou tancoval a celkom si to užíval,no napokon som otvoril oči a všimol som ako ludia na nas poeraju uvedomil som si čo to vlastne robíme,ved sme tancovali uprostred večera na ulici čo bolo naozaj dosť no na oči určite divné."Ehm Yukki myslím že by sme mali prestať".Odtrhol som sa od nej a sadol som si na lavičku."Tak pod Yukki sadni si vedla mna a porozprávaj mi niečo o svojom týme si predsa jounin takže určite máš nejaky tým alebo si taka slabá že nie?"Vyplazil som na nu jazyk a sledoval princeznu ako sa ku mne blíži.

Sedla jsem si vedle něho. Jak jsem slyšela ten provokativní otázku... ´´Hej!!´´ zareaguju a
štípnu ho do boku. ´´No ... tým.. co bych ti tak mohla říct... zatím jsem se potkala jen s 1. členem je to holka a trošku uzavřenější se mi zdá.. ale nevím určitě se brzy lépe poznáme.´´ řeknu ´´A váš tým ? Jak to pokračuje se sensei?´´ lišácky zamrkám očima a čekám na pozitivní odpověď.

"Hej?Aha takže budeš mať zaujmavych ludí určite a verím že ty s nimi nebudeš mať problém ty si poradiš s každým"Premýšlal som nad odpovedou čo jej poviem ohladne týmu v ktorom som ja napokon som si len silno odfukol a spustil."Naš tým je na tom no dosť dosť zle pretože člen týmu v ktorom som zomrel kvoli svojím schopnostiam a sensei ta tak isto umiera pomali kvoli tomu a všetko je čím dalej tým horšie"Sklonil som hlavu a premyšlal o Shizuke čo akurat robí ako sa má či je v poriadku a podobne stratil som hlavu a začal sa trápiť.

Pohladila jsem ho.. ´´Určitě se to zlepší ano? Netrap se myslím, že sensei by si to nepřála..´´a tu mě napadlo. ´´Daisuke! Tak pojďme. Koupíme nějakou kytku! Potěšíme ji! Ne nadarmo se říká, že když máš pozitivní myšlenky oddaluje to smrt a další věci!´´ chytnu ho za ruku a ho běžím s ním do nějakého obchodu.
(presun)

přišel jsem do ulice a rozhlédl jsem se.. uviděl jsem jen staré lidí jak se na mě dívají.... radši si jich nebudu moc všímat přece jen mi po nic nic není
ušklíbl jsem se a posadil se na lavičku, lokty jsem si opřel o kolena a přemýšlel nad smylsem mého života po nemilém zjištění.

Pomalu jsem se procházela ulicí. Lidé mě ignorovali a já je taky. Takhle to chodilo vždycky všude. Byla jsem por ně prostě Kunoichi, která je možná v době nebezpečí ochrání. Nic víc, nic míň.
Pomalu jsem se vyhnula několika lidem, kteří nedávali pozor na cestu, a zamířila jsem ke své oblíbené lavičce. Obvykle na ni nikdo nesedal, ale teď na ní seděl někdo, kdo nevypadal jako obyvatel Sunagakure (Bill). Zastavila jsem se a zamračila jsem se. Vypadal velice neobvykle. Rozhodla jsem se, že ho nebudu otravovat, mohla bych z toho totiž mít problémy, a tak jsem se rozhodla, že půjdu dál na své další oblíbené místo.

po chvíli přemýšlení jsem si všiml že se na mě někdo díví, podíval jsme se tím směrem a uviděl Kunoichi. opřel se a řekl pojď si sednout, nic ti něudělám a usmál jsem se... Katanu jsme opřel o roh lavičky a posunul se aby měla dost místa... je hezká, o to horší bude se sní bavit zamyslel jsem se a pak se zase pousmál...

Zastavila jsem se a bleskurychle jsem se otočila o 180°. Podívala jsem se na toho bělovlasého nepříliš příjemným pohledem. Bylo poznat, že se ho trošku bojím.
Je to nepřítel? Není to nepřítel?
Přistoupila jsem blíž, asi dva metry od lavičky. Znovu jsem se vyhnula několika neopatrným lidem.
"Jak ti mám věřit?" zeptala jsem se ho. "Až mi řekneš, co jseš zač a co tu děláš, tak si možná sednu..."
...anebo stejně ne. Nevěřila jsem cizím lidem. Nikdy.

zasmál jsem se Jsem Bill Atakama. Nemáš důvod se mě bát... Jsem jen obyčejný potulný shinobi který právě neví, jestli jeho život má vůbec smysl,
ušklíbl jsem se a sáhl jsem po kataně a natáhl se směrem k dívce... klidně ho měj u sebe po dobu co s tebou budu... usmál jsem se a čekal jak bude reagovat...

Okamžitě jsem mu z ruky vytrhla jeho katanu.
"Stejně ti pořád nevěřím..." řekla jsem a sedla jsem si na lavičku... co nejdál od něj. Nebyla jsem ráda v přítomnosti kluků. Nikdy jsem nevěděla, o čem bych s nimi mohla mluvit (ale to jsem častokrát nevěděla nikdy). Takže teď jsem tam jen tak seděla, držela jsem jeho katanu a koukala jsem se před sebe. Jako obvykle, téměř duchem nepřítomná.

hrobové ticho asi bych měl něco říct pomyslel jsem si a zhluboka se nadechl ty jsi tady vyrůstala? hned jak jsem to dořekl mi bylo jasné že to je dost blbá otázka... tak jsme ze sebe vyhrkl hned další proč jsi chtěla být kunoichi? usmál jsem se toto je snad lepší přemýšlel jsem nad svými stupidními otázkami...

Nad jeho otázkami jsem si jen povzdechla. Na tu první byla snadná odpověď, na tu druhou zas tak lehká odpověď nebyla. Chvíli jsem mlčela, než jsem odpověděla.
"Nevyrůstala," odpověděla jsem tiše na první otázku. "V Suně žiju jenom... asi rok..." dodala jsem. Téměř jsem ze sebe nevydávala žádný zvuk, šeptala jsem opravdu tiše. "A proč jsem chtěla být Kunoichi? Možná proto, abych ochránila zbytek svojí rodiny... Možná proto, abych se stala silnou a důležitou pro někoho... Vážně nevím..." Zastavila jsem se, abych neřekla příliš. "Odkud jsi vlastně ty? A... co děláš v Suně?" zeptala jsem se.

podíval jsem se na ní.... Původně jsem z Kiri ale k té vesnici nemám už žádný vztah. Matka umřela a otec taky jak jsem nedávno zjistil ušklíbl jsem se a pokračoval do suny jsem přišel hledat práci ale taky si trochu odpočinout...... radši se v její minulosti rýpat nebudu... pomyslel jsem si a seděl v klidu na lavičce...

"Hm..." To bylo jediné, co jsem na to mohla říct. Nedokázala jsem ze sebe vymáčknout nic dalšího. A navíc, nikdy jsem nevedla dlouhé řeči. Zrovna já jsem nebyla stavěná na dlouhé rozhovory. Nevěděla jsem, jak si s ním dál povídat. Povzdechla jsem si tedy a zvedla jsem se. Katanu jsem položila vedle něj.
"Tak snad se ti bude líbit... I přes to zdejší horko..." řekla jsem nepříliš hlasitě a pak jsem se dala na pomalý odchod.

proč se pořát bojíš? řekl jsme jak odcházela a opřel jsem si ruce o kolena a díval se do země... musíš k tomu mít nějaký důvod, nikdo se nebojí jen tak

Zastavila jsem se, ale neotočila jsem se na něj.
"Nebojím se tě, jen..... Prostě nevím, o čem bych s tebou měla mluvit. Pro mě jsi prozatím cizinec. A já s cizinci moc ráda nemluvím..." řekla jsem. "A navíc, moje povaha je taková, že nejsem příliš upovídaná, až na několik případů." O té další drobnosti jsem se nezmínila. Jeho přítomnost byla pro mě zvláštní. I když byl cizinec a připadal mi divný, necítila jsem se v jeho blízkosti vyděšeně. Nepřipadal mi nebezpečný.
Ale stejně bude lepší, když teď půjdu pryč... I přes zvláštní pocit bezpečí bych se u něj neměla zdržovat. Je to cizinec, opakovala jsem si v hlavě neustále.

pousmál jsem se... každý je nějaký... ale věř že příjdu horší časy a budeš muset věřit i jiným lidem které vůbec nebudeš znát a to věř že ten čas příjde díval jsem se do země jak jsem to říkal
hned jak jsem to dořel vstal jsme a vzal jsem katanu do levé ruky a šel pomalým krokem k ní....

"Hm, to možná jo... Ale v těch časech budu věřit jen těm, kterým se dá opravdu věřit a ostatním věřit nebudu..." řekla jsem a dala jsem se do pomalé chůze. Neohlížela jsem se, jen jsem šla vpřed. Míjela jsem pro mě známé i neznámé lidi, vyhýbala jsem se skupince malých dětí. Možná se mi konečně začalo v Suně líbit. Nebo mi to tu alespoň přestalo vadit.
Na mé tváři se objevil velmi slabý, ale příjemný úsměv.

vydal jsme se za ní a jenom dodal... takové lidi těžko najdeš... Když se jen trochu ukáže kde se dáš zranit vždy tě zradí pak jsem si všiml skupinky dětí... a zastavil se některé mě chytře obešly ale jedno dítě do mě napálilo...
Posbíral jsem ho a zeptal jse jestli je vše v pořádku a když mi odkývalo že ano tak jsme se zvedl a začal jsem dívku hledat v davu.... kde je? ušklíbl jsem se a podíval jsem se do davu lidí...

Zastavila jsem se a ohlédla jsem se za sebe. Bill za mnou nikde nebyl. Jelikož jsem ale byla malá, nemohla jsem nějak vykouknout z davu, a tak jsem bleskurychle vyskočila na střechu jednoho z domů, kde jsem zůstala stát s rukama v bok a hledala jsem bělovlasého. Po chvíli jsem ale hledání vzdala a sedla jsem si.
No co. Jestli mě najde, plus pro něj... Jestli ne, bude to jedno...

chvíli jsem se díval do davu a pak jsem to vzdal... snad bude někde poblíž... ušklíbl jsme se a přechytl si katanu do pravé ruky... vylezl jsem na nejvyšší místo kdteré tam bylo a rozhlédl se... támhle... usmál jsem se a došel k ní... a dodal.... Jestli tě otravuju můžu jít... usmál jsem se a pro jistotu jsem si ani nesedal...

Stále jsem se lehce usmívala.
"Ne, neotravuješ..." Uvnitř jsem se zarazila.
Vážně jsem řekla to, co jsem řekla? Nemohla jsem uvěřit vlastním slovům. Nejsem já náhodou blondýna? Nebo mě fakt nějak oblbnul?