Ulice Hanashi

First topic message reminder :

Zde bydlí starší generace vyprávějící zajímavé a možná i skutečné příběhy o skutečných leendách.

posadil jsem se vedle ní... pořát jsi mi neřekla proč se bojíš usmál jsem se a pokračoval stalo se ti něco zlého? a díval jsem se na oblohu...

Podívala jsem se na něj velice krátce. Mlčela jsem pár minut, než jsem nějak inteligentně odpověděla.
"Tebe se nebojím... Bojím se... cizích lidí, protože mi už spousta z nich ublížila..." Odmlčela jsem se a lehla jsem si. Zavřela jsem oči a počkala jsem, až se mi zpomalí dech i tep. "Každému se stalo něco zlého. Pro někoho to bylo lepší, pro někoho horší... A pro mě to bylo horší. Nic víc, nic míň..."

díval jsem se na oblohu a přemýšlel jsem co říct... když najednou ze mě vypadlo... neboj já tě ochráním...
Sám jsem byl překvapený svým výrokem odkdy říkám co si myslím? pomyslel jsem si když jsem se díval na oblohu a přemýšlel jak asi zareaguje Dívka...

Ta jeho věta mě vyvedla z míry. Úsměv povadl a mé tváře zčervenaly. Okamžitě jsem otočila svou hlavu pryč a počkala jsem, dokud se neuklidním. Pak jsem svou hlavu otočila zpět k nebi.
"Ochráním se sama... Už nepotřebuju ochránit..." odpověděla jsem mile. Najednou jsem si uvědomila, že jsem se mu ani nepředstavila. "Jo, a jmenuju se Killunia, kdyby tě to zajímalo...."

právě jsem nad tím přemýšlel že se spolu bavíme a já se se nepředstavil... Jmenuji se Bill usmál jsem se a podíval se na ní... Jinak to si tak moc věříš že se ochráníš sama... Přece jen jsou lepší 2 než jeden... řekl jsem tichým a klidným hlasem....

Zasmála jsem se.
"Ty ses mi už představil, ale to už je jedno..." Můj úsměv okamžitě vyhasl a já zvážněla. "Kdybych si nevěřila, nesílila bych. A navíc, mám i mladší sestru, takže jsme vlastně dvě... Takhle bychom byli tři..." Už jsem se neusmála, můj obličej zůstal melancholický. "A navíc, pořád ti dostatečně nevěřím..." Pak jsem si tiše povzdechla.

paráda zase jsem za blba... pomyslel jsme si a ušklíbl se... a přemýšlel dál jaké to je mít rodinu která tě má ráda? někoho kdo tě nikdy nezradí...? jak jsem tak přemýšlel tak jsem jenom řekl... tak to se omlouvám... Nechtěl jsem tě nějak urazit... řekl jsem s kamenou tváří a lehl si na záda. a díval se na oblohu...

Podívala jsem se na něj a začínala jsem si připadat... jako kdybych provedla něco špatného.
"Neurazil jsi mě... Pomalu nikdo neví, že mám ségru... A pokud někdo viděl mě a mou ségru pohromadě, tak by s vůbec nepomyslel, že jsme příbuzný... Takže většina lidí si myslí, že jsem jedináček..." Pak jsem se odmlčela a zavřela jsem oči. Vždycky mi bylo příjemné jen tak ležet na střeše některého z domů a přemýšlet. Přemýšlet o životě, o minulosti, o budoucnosti.

celou dobu co jsem tam ležel jsme přemýšlel jaké to je mí opravdovou rodinu prtože když jsem neměl otce byl jsme jak urvaný ze řetězů a matka mě za to moc ráda neměla...
pak jsem se z hluboka nadechl a a řekl tady to vypadá klidně.. asi se někde poblíž zatábořím nevíš o nějakém místě? a otočil hlavu na Kill

Neotevřela jsem oči. Jen jsem potichu mluvila.
"Ne, nevím o nějakém místě, kde by ses mohl utábořit... Mimo Sunu je nehostinná poušť a v Suně... nevím..." řekla jsem. Možná bych mu nabídla přespání v našem bytě, ale byl tak malý... a navíc, on byl pořád ještě cizí člověk.
Pomalu jsem přestala vnímat okolí, až jsem nakonec začínala usínat.

poslouchal jsem co mi Kill řekla a usmál jsem se... pak jsem si lehl vedle ní a všim si že usíná... počkám až se probudí...
na tváři se mi oběvi úsměv otočil jsme hlavu k nebi a díval na mraky...

Proběhnu ulicí a vidím ležet dívku. ´´Heh? Není to Killuna?´´ prohlídnu si dívku a zjistím, že spí. *Hmm.. asi cvičila. Bude to asi pracovitá pilná včelička.*pomyslím si a pohladím ji. Vedle ní ležel chlapec. *Že by?* s úsměvem se na něho podívám a pozdravím ho. ´´Zdravím! Co vy tu tak ležíte?´´zeptám se zároveň.

Mana došla do nějaké ulice. Hlavu měla skloněnou a vypadala, že je duchem nepřítomná. Nakonec dopadla na jednu z laviček, která se nacházela nedaleko skupinky, kterou ale nevnímala. Čas od času bylo od ní možné zaslechnout tichý smích. Chvíli tam seděla a pak najednou vybuchla v záchvatu smíchu.

Pohlazení mě trochu probralo. Nenápadně jsem otevřela jedno oko, abych zjistila, kdo to byl.
Aha, senseika...
Otevřela jsem i druhé oko a lehce jsem si povzdechla. Nechápala jsem, proč se mi chce tolik spát, když jsem vlastně dneska ještě nic neudělala. Žádný trénink, žádná mise, nic. Asi na mě dnes dopadl jeden z nejlínějších dnů v celém roce. Protáhla jsem se tedy a posadila jsem se.
"Brý den, Yukki-sensei," pozdravila jsem.

uviděl jsem jakousi dívku jak hladí Yuki... měl bych zasáhnout? ale má čelenku suny..
usmál jsem se a řekl Nic jenom se bavíme Hned jak se se Kill probrala tak jsem se na ní podíval a chtěl něco říct ale slušnost mi to nedovolila asi si mají co říct... usmál jsem se a znovu zalehl...

´´Ahoj!´´ mile se usměji, ale i tak na mě šlo vidět nadřazenost. Ne protože jsem byla nějak pyšná ani nějak lakomá nebo tak. Prostě jsem nehodlala nechat všechno si proplout mezi prsty. Přisedla jsem si k ní a zaptala se ´´Znáš Ferii Fey nebo..´´přemýšlela jsem nad druhým jménem člena našeho týmu. ´´Manami Suzu?´´ zeptám se studentky.

Na otázku senseiky jsem zakroutila hlavou.
"Ne, neznám..." Popravdě řečeno, já neznala dost lidí ze Suny. Dokonce jsem donedávna ani neviděla Kazekageho osobně. Pak jsem se otočila na Billa. "Jestli si tu připadáš zbytečný, můžeš jít... Já tě tu nějak nechci zdržovat..."

jenom jsem se pousmál... a postavil se a katanu jsme si vzal do pravé ruky.. snad se ještě uvidíme... pak jsme se pdoíval na tu druhou holku co tam přišla a seskočil jsem ze střechy a zašel do davu.... tak teď bych mohl zajít za kagem jestli nemá nějakou tu práci... pousmál jsme se a vydal se hledat kageho budovu...

´´Brzy je poznáš...a já doufám taky...jsou to tvoje další spolužačky nebo.. něco takového ´´ řeknu a zamávám rukou jakože o tom nehodlám dál mluvit a chci se pustit do dalšího tématu. ´´Tak co bys chtěla podniknout? Misi nebo tréning? Můžeme se přesunout někam jinak a dáme si souboj, alespoň zjistím jak na tom jsi s kondičkou!´´načnu to co jsem už předem trošku promýšlela a v tichosti poslouchala co mi řekne. Chvilka pryč a kolem mě proletí pták. Noo.. pták spíše menší sokol. Podívám se na něj a najednou jsem cítila jako bych se vznášela. Ale to jen imaginárně samozřejmě.

Při vyslovení slova "trénink", jsem okamžitě zvedla hlavu. Kdyby to šlo, zablýsklo by se mi v očích, ale nějak to nešlo, takže jsem vypadala spíš jako "moc se mi nechce". Vstala jsem a podívala jsem se na senseiku.
"Trénink bychom mohly zkusit, ale moc ode mě nečekejte, Yukki-sensei... Jsem hrozně nešikovná a jsem schopná uprostřed zajímavě vypadající akce upadnout a namlít si..." Nad svou poznámkou jsem se trochu zasmála. Velmi pravdivá poznámka...

´´To nevadí! Pojď zkusíme to! Zlepšíš se!´´ pohladím ji po hlavě. Usměji se na ní milým
úsměvem a směřuji s akademii. ´´Poběž!´´ potom zajde za kazekagem pro misi!´´
vyndám lízátko, rozbalím si ho a strčím do pusy. Byl to můj zvyk. Téměř vždy jsem měla při
výcviku lízátko. Dodávalo mi energii potřebnou pro každý můj rychlí nebo nějak obzvlášť speciální pohyb. (presun)

Okamžitě jsem seskočila ze střechy domu a rozeběhla jsem se za senseikou. Znovu jsem dostala menší tik v oku, když jsem viděla sesnseiku s lízátkem, ale nakonec jsem to nechala být.
Každý je přece nějaký.
(přesun)

Prišiel som do ulíc a vyskočil až na najvyššiu budovu odkial som mal nádherný výhľad na Sunu.Chvílu som sedel len tak na streche zamorený myšlienkami.Napokon sa pri mne s ničoho nič ukázal Fénix."Ty ty čo tu robýš ved som ťa neprivolal".Hladel som na velké ohnivé jeho oči. "Hm Daisuke nezabúdaj tým že som sa stal tvoje privoláviacie zviera tak s tebou súcitím viac než len privolávanie,skôr by ma zaújmalo čo trápi teba?" .On ma vedel vždy dostať jeho inteligencia ma vždy prekvapovala.Zahladel som sa zo smutnými očami do zeme a tichým hlasom spustil."Ani sám neviem mám pocit ako keby sa mi celí svet rozpadal moja láska Shizuka zomiera a ja s tým nemožem nič robyť ja enviem niečo sa somnou deje a neviem to pomenovať a najlepšie som dneska zistil že moja sestra Yukki ztratila pämať a ja ja neviem čo mám robyť som s toho celí zdesený. Na chvílu na okolí zavládlo ticho no napokon sa Fénix silno nadýchol. "Hm máš pravdu s toho čo si povedal máš to ťažke ale zase naozaj sa ti ten svet rúti alebo si to len ty namíšlaš? Pozri riešenie neni byť opustený a premýšlať nad tým čo bolo alebo by mohlo byť keby to tak nebolo treba konať Daisuke bez roboty ti nič nevykvitne.Ako jeden s klanu Maeda verím že máš na to už celé genrácie slúžim vašímu klanu a verím že každý s neho má na velké veci a obzvlášť ty" .Opať som zdvihol pohlad a sledoval toto múdre stvorenie. Ale ja ja neviem čo mám robyť som zmataný neviem čím alebo kde mám začať čím viac sa snažím tým to viac kazým. Prerušila ma hned jeho reč. "Tak tento výslov by som prirovnal k plačučemu dieťatu verím že máš na vella vecí no musíš si sám povedať je tu niekdo pre koho budeš ovládať svoje telo? Je tu niekdo pre koho ostaneš kým si a nezmeníš sa nech sa deje čokolvek a čo sa týka tvojho slubu neviem ti poradiť no mal by si prebrať svoje vypoženosti a čo všetko ako Maeda dokážeš" .Tss ja ja nič nedokážem sice mal Fénix pravdu no itak,buchol som rukou do dreva čim som si rozrezal ruku. "Ah opäť šikovný ako vždy ukáž" .Nadlklonil sa nadomňa a pustil mi hojivé slzy čím sa mi rana zahojila v tom som dostal neuveritelný nápad ako som videl jak sa mi hojí ruka. "Fénix pod pod teraz somnou mám plán!!!!! . [color=red]"Hou hou počkaj mladí čo tak zrazu ten apetít na čo si prišiel Daisuke? [/color ] . "Nareči teraz neni čas pod musime ísť cestou ti to vysvetlím. "No ako chceš" .Bez dalších rečí som vyskočil Fénixovi na chrbát a spolu sme vyleteli.Konečne konečne som zbadal aspoň zrnko svetla v tej tme čo mi pridávalo na úsmevu.Pomali som začal všetko podrobne a postupne vysvetlovať Fénixovi o čo pôjde.

Z ulice těch chudých lidí, jsem přišla sem. Vypadalo to tu zajímavě, tak jsem se po ní procházela, odpočívala a doufala, že někoho najdu.

Hideki Matshushita

Po odchodu z Ninja akademie jsem uběhl pár desítek metrů a poté raději zastavil, protože jsem se nechtěl právě v této chvíli zpotit a udýchat. Po zastavení jsem se rozhlédl okolo sebe a zapřemýšlel, kam bych mohl nyní kráčet, domu se mi rozhodně jít nechtělo, jelikož tam nikdo nebyl. Můj otousan i má okaasan byli mimo vesnici na nějakých misích. "Možná bych mohl navštívit Akiru-san." Podíval jsem se za sebe přes rameno... "To je ale dosti daleko." Potom jsem jen pokrčil rameny a šel dál rovně. Po cestě jsem vytáhl z kapsy Pocky, rozbalil je a jednu tyčinku si dál do pusy. "Jo Pocky jsou fakt skvělé!" Než jsem se nadál, došel jsem do ulice Hanashi. "No v téhle ulici není nejhůře, prý jsou zde k poslechu několik zajímavých historek. Možná se i něco nového dozvím." Pomyslel jsem si a šel dál ulici. Rozhlížel jsem se kolem a více to tady poznával, protože moc často jsem zde nechodil, jen někdy příležitostně a to jsem se tu moc ani nezdržel. Když si tak jdu s Pocky tyčinkou v puse a rukama volně svěšenými u pasu, se kterým jsem lehce pohupoval nahoru a dolu uviděl jsem volnou dřevěnou lavičku a rozhodl si odpočinout. Směřoval jsem tedy k lavičce, sedl si na ní a dál jedl Pocky. Díval jsem se na lidí, kteří procházeli okolo a milé se usmíval. "Tak mě napadlo, že bych mohl zajít za Kazakagem-sama, který asi bude vědět jestli jsem přiřazen do nějakého týmu nebo co mám v tuhle chvíli dělat..." V průběhu tohohle souvětí které jsem si sám pro sebe povídal, mě napadlo, že takovýmahle zbytečnostma bych asi Kazekageho-sama neměl otravovat.. "No stejně tam asi později půjdu... Malou chvíli pobudu tady a poté si zajdu zatrénovat..."
Dojedl jsem Pocky tyčinku, kterou jsem měl zrovna v puse a řekl si: "Je čas jít a půjdu si někam zatrénovat, kde je klid a budu mít prostor cvičit mé techniky." Poté jsem vstal z dřevěné lavičky a vydal se dál směrem po mé levici. Vlastně by se dalo říct, že tím směrem, kterým jsem zde přišel. "Co asi dělá Ojisan?"
(přesun)