Ulice Mokuiryo

V této ulici bydlí Rada Starších a ostatní z jejich generace.

Po odchodu z rokliny blesků jsme nějakým způsobem dostali až sem. S úsměvem jsem procházel kolem příbytků a obchodů, až jsem uviděl lavičku před sebou. Naznačil jsem rukou, aby Arame přišla blíž, že si sedneme. Sedl jsem si a čekal na ni.

Sedla jsem si kousek od něj na lavičku a opřela se. Chvíli jsem tam jen tak seděla a mlčela a čekala, jestli promluví první.

Shikimu se sice podařilo potlačit svou povahu, no stále má ještě zábrany aby byl celkem upřímný a mluvil s Arame o běžných věcech. Nechce aby o něm někdo něco věděl a tak nechce moc mluvit o svých technikách.
Koukl jsem se na ní a ošil se na místě. Nevěděl jsem jam mám začít konverzaci a styděl jsem se za předešlou reakci. Nikdy jsem neměl ve zvyku s lidmi moc mluvit a už vůbec objímat je. Cítil jsem se trapně a chtěl se omluvit. Začal jsem tedy. Em.. víš to předtím.. jak jsem tě .. no to objal *červený až za ušima* chci se omluvit.. nemám ve zvyku dělat tohle. Pak už jsem jenom čekal na reakci a snažil se být připravený na křičící hlas a urážky za své chování.

"Hmm..." zabručela jsem znuděně. "Vykašli se na to," řekla jsem a zpříma se mu podívala do očí. Vlastně je to docela fajn. Už hodně dlouho mě nikdo neobjal, i když je cizí...ale tohle mu v žádným případě říkat nebudu!

Byl jsem rád že už to nebudeme řešit, no tímhle jsem ztratil možnost začít se o něčem bavit. Nevěděl jsem co jí mám říct, no v její přítomnosti jsem se cítil klidnější než u ostatních lidí. Možná je to tím, že moc nemluví, stejně jako já předtím. Chtěl bych o ní zjistit víc věcí. napadlo mě jako první, no nebyl jsem schopen na něco se jí zeptat a přišlo mi, že je moc brzo chtít po ní aby mi o sobě něco řekla. Seděl jsem tam a čekal jestli náhodou něco neřekne sama.

Pořád mlčel... došlo mi, že u ostatních lidí je to docela otravná vlastnost. Musela jsem se překonat a něco říct. Jenže co? vůbec nic o sobě nevíme... "Ehm... kolik ti vlastně je?" vypadlo ze mě nakonec. Vlastně mě to to docela zajímalo. Vypadal starší než já, ale nedovolila jsem si odhadnout o kolik.

Mě? No.. je mi 17. A co tobě? Nevypadáš že by ti bylo víc jak 16. Potěšil jsem se, že sama začala mluvit. Možná nakonec nebude tahle konverzace o ničem.

"Cože??!" zakuckala jsem se. "Mě je teprve 14!" *Ouh...tak a je to v háji. Teď mi řekne, že jsem ještě dítě a je to v háji...no neva*, pomyslela jsem si.

OH.. vážně? Počkat 14? Páni.. zvládnout takovou katon techniku ve 14 je vážně super.. musíš být génius! Pousměju se na překvapenou Arame a snažím se pokračovat v konverzaci. Vážně na 14 nevypadáš.. jsi si jistá že je ti tolik? Nezapomněla jsi třeba počítat narozeniny, nebo tak? Teprve teď si uvědomím jak strašně to asi znělo a začnu se smát. Musí si o mě myslet že jsem totální pitomec!

Překvapený výraz z mé tváře zmizel a já se začala smát. "Ne, to fakt ne...a katon se učím už hodně dlouho, tím to asi bude."

Mm.. to je pravda. Nenapadlo mě to. Já jsem se snažil učit ninjustu už od mala, ale nikdy mi to nešlo.. a když se mi to konečně povedlo tak jsem přestal. V té chvíli jsem si uvědomil co jsem řekl a hned jsem změnil téma. Každopádně.. měla by ses víc smát.. nebudeš pak vypadat tak nepřístupně a najdeš si víc přátel. Přátel? vážně jsem řekl to slovo? Co se to se mnou děje? Neměl bych rozhodovat o tom jak se má chovat.. Nečekal jsem moc dlouho a hned se jí omluvil. Promiň.. nemyslel jsem to tak... myslím tím, že o tobě nic nevím, a neměl bych ti rozkazovat, takže na tuhle poznámku prosím zapomeň..

"Moc mluvíš", napomenula jsem ho. "Neměl by ses tolik omlouvat. Neberu to jako rozkaz, jen jako...přátelskou radu." Pak mi ale došlo, že ta moje první věta by mohla vyznít jako urážka, tak jsem ještě dodala: "Neber to jako kritiku, jo?"

Popravdě.. divím se že jsem schopen dát dohromady i jen souvislou větu. Nikdy jsem s nikým tolik nemluvil a omlouvám se tolik, protože v minulosti jsem svým partnerům neřekl jediné hezké slovo a choval se jako blbec a bojím se že to udělám znovu. Mám pocit že když teď přestanu mluvit tak už nikdy nezačnu. Řekl jsem jí do očí pravdu a nestaral se o následky. Je mi jedno co mi odpoví. Najdu argument abych jí odpověděl, i když po těchhle slovech se cítím trochu trapně. Chtěl bych o ní taky zjistit víc věcí. Nestačí mi vědět kolik je jí let.

"Mě to nevadí, jenom jsem chtěla naznačit, že se nemusíš tolik omlouvat. Být s někým upovídaným je vlastně docela milé..." usmála jsem se. *Je to zvláštní...známe se chvíli, mluvíme spolu jako bychom byli nejelpší přátelé a přitom o sobě nic nevíme...* pomyslela jsem si.

Ale.. já nejsem upovídaný! předstíral jsem uražení, no smích mě přemohl a já jsem jen dodal: Jen mám radost že s někým mluvím.

"Když myslíš", pokrčila jsem rameny. "Stejně je to divné. Skoro se neznáme, ale v tvojí přítomnosti jsem...jiná," konečně jsem vyjádřila to, co jsem měla na srdci.

Možná se ti to jenom zdá.. odpověděl jsem jednoduše, no cítil jsem to stejně. Nevěděl jsem čím to bylo a toho jsem se bál. Buď teď udělám největší chybu, nebo nejlepší rozhodnutí. Vydechl jsem si a začal novou větu. Co kdybychom spolu někdy šli na misi? Vážně jsem to řekl? Myslím tím, chtělas vědět jaké techniky používám a mám pocit, že na misi mi ti to půjde předvést líp. A taky ti pomůžu s tím tréninkem. Vypadá to trochu nebepečně. Ještě nevinný úsměv a snad bude vše v pořádku.

Trochu jsem se zamyslela. "Nevím, jestli můžu jít na misi," odpověděla jsem," jako jinchuuriki. Ale jestli to půjde, tak by to mohlo být zajímavé." Samozřejmě si uvědomuju všechna ta nebezpečí, ale opravdu bych an nějakou misi chtěla...už hrozně dlouho jsem na ní nebyla.

Hm? Ty jsi jinchuuriki? to jsem netušil.. asi jsem už vážně dlouho netrénoval že to už ani neumím rozeznat.. Každopádně už konečně chápu cos trénovala. Ale to nic nemění na tom že bych s tebou chtěl jít na misi. Odpověděl jsem s klidem a pozoroval několik lidí procházejících okolo.

Haha! Napadl mě perfektní plán! Nasadíme ti plášť a masku a nikdo tě nepozná. Jak stupidní.. sakra to neumím vymyslet nic lepšího? kritizuju se mezitím. No když dojde k nejhoršímu tak budu bojovat a ty utečeš. Nebo ti nejdřív pomůžu s Gobim a pak půjdem na misi co říkáš? Sice netuším jak, ale budu se snažit. A mezitím vylepším své techniky i já.

Trochu jsem se rozesmála. Takový nadšený optimista... Rozhodla jsem se hrát jeho hru. "Tak jo, to bude perfektní plán! Plášť a maska určitě dokonale obelstí Akatsuki!" vykřikla jsem naoko nadšeně.

Neměl jsem v plánu dělat si legraci.. popravdě jsem to myslel vážně, ale dobře je to svělej plán.. stejně souhlasím s tou druhou možností. Jednoduše až ovládneš Gobiho tak na sebe navlíkneš převlek a půjdeme na misi. Začal jsem se smát spolu s ní a to mi připomnělo starší časy. Byl jsem rád že se zase můžu smát. Poprvé se těším na trénink. bylo první co mě napadlo a usmál jsem se i nad tím.

"Jo, ale to bude za dlouho. Co budeš dělat do té doby?"