Ulice Hanashi

Zde bydlí starší generace vyprávějící zajímavé a možná i skutečné příběhy o skutečných leendách.

přišel jsem do ulice a viděl tady dost hospod kde sedělo dost starších mužů se svými vnuky a říkali jim příběhy z jejich mládí.... jak jsem procházel našel jsem lavičku která byla schovaná pod stromem... na chvíli se tu zdržím je tu příjemně pomyslel si a vytáhl masku co měl od Zabuzy... a zamyslel se Jak se asi má? A kde je jeho meč? Chci mu ho vrátit, chci aby jeho zbrań byla pohřbená s ním a z oka mu ukápla slza přímo na masku....

Sledoval som toho shinobi čo na tréningu prešiel okolo nás bol velmi zvláštny a posobil dosť divne.
Sledoval som ho myslel som že má zalubom niečo zlé no nebolo to tak sadol si na lavičku a vyzeral celkom smutne.
Podišiel som k nemu ani nevime prečo vačšinou ludí som mal na háku no on ma niečim zaujal.
"Možem sa opýtať kdo ste? prečo ste prišli a potom zase odišli a prečo ste sám?".
Bolo to asi vela otázok naraz no aj tak som si sadl na lavičku kde bol on sice až na druhý kraj kde bol.
Zapozeral som sa do večernej oblohy a mlčky aj premýšlal či som neurobil chybu.

usmál se a schoval si masku... zdravím.. Jmenuji se Haku a jsem odsud z vesnice... šel jsem trénovat ale tohleto místo mi připomělo něco z minulosti... a kdo jsi ty? zeptal se a přitom se na neznámého kluka podíval...

"Takže Haku?" to meno mie niečo hovorilo len nevedel som ho zaradiť.
"Aha chápem spomienky su pekné no niekedy prinášaju aj zlo".
"Ja ja som no Daisuke shinobi odtialto"nevedel som prečo ale povedal som mu svoje meno ale to že odial pochádzam som si radšej nehal pre seba.
Všimol som si ako sa na mna pozrel no ja osm nechcel popravde chcel som videť jeho tvár ale nemohol som.
Tak som sa radšej pozeral stále do neba.

usmál se a vstal... nemusíš se mě bát.. jdeme se někam najíst? řekl klidným hlasem a vyšel směrem na náměstí snad tam bude nějaká restaurace kde nás nikdo nebude rušit usmál se a pak se zeptal prič se pořát díváš jinam?

Zdal sa mi velmi divný poznal ma chvílu a už sme sa mali ísť niekam najesť no aj tak nevime prečo ale neodmietol som.
Postavil som sa a trocha som sa natiahol.
"Tak fajn možeme ísť niekde sa najesť".
Na jeho poslednu otázku som radšej nereagoval a alen som sa pozeral do zeme pripravený vyraziť.

Dorazili jsme do ulice a já zamířil do nějaké temné uličky,tam kde by nás nikdo nemohl uslyšet,přičemž jsem se rozhlížel kolem.''Takže..Jak se chceš dostat z vesnice?Pozabíjet stráže nebo nějak nepozorovaně?''Špitl jsem a sledoval ho.''Uděláme to co nejdříve,bude to lepší''

došel jsem za ním... radši bych nedělal žádný rozruch...Ale mám nápad usmál se.. a začal muvit vezmu si masku Anbu a provedu tě směrem ven z vesnice a jak budeme z dohledu tak si půjdeme pro ten meč... usmál se a už sahal po masce a čekla na jeho reakci...

''Nechvátej tak..Bude s ním uchiha Itachi,nedokážeme je dostat..Jo dobře provedš mě ven a půjdeme za mým přítelem.Ten nám pak pomůže s Itachim'',řekl jsem polohlasně a sledoval jeho masku.

nasadil sjme si masku na obličej a provizorně mu svázal ruky za záda... hele ten meč ti nachvilku vezmu vzal mu meč a pověsil si ho na záda.. pak šli směrem k bráně suny

''Ne'',řekl jsem a chytl mu ruku.''Na ten meč si sáhnout nenechám..''Řekl jsem,upevnil ho a jen to lano jednou obmotal kolem zápěstí a sevřel.''Takhle to stačí..''Dodal jsem a pomalu kráčel s ním zazády k bráně.

Prišiel som do tejto ulice nevedel som prečo ale c celej Suny ma priťahovala najviac.
Tu prežívali starší shinobi a hovorievali rozne historky so svojích bojov a dokonca aj rozne legendy.
"Hladal som niekoho kdo akurat vonku sedé no zatial som nemohol nikoho nájsť,ah naš tým je k ničomu všetci sme rozdielny a nikdo ku nikomu nemáme vzťah týmu ah to je otrava.a kráčal som dalej.

Netrvalo dlho a po tom ako som sa dostal z nemocnice vydal som sa do ulíc spoznávať zasa krajinu predsa len som dosť času strávil v nemocnici preto som vôbec nebol v obraze ako sa tu teraz žije .No zdalo sa mi že to tu je všetko akési mŕtve no aj keby ja som to chcel zistiť .
No a teraz čo ?
Nikoho nikde a prečo teda predtým než som šiel do nemocnice to tak žilo ?
Alebo sa mi to vlastne len zdalo či to boli sny ?
Veď ja som sny nemal keď som bol v komante no nevadí !
Pokračoval som v prechádzke .

S rukama v kapsách jsem šla po ulici. Nějak jsem si nevšímala lidí, procházela jsem mezi nimi, dívala se do země a ignorovala okolí.
Přemýšlela jsem o všem možném i nemožné, zajímalo mě, kde asi je... přemýšlela jsem nad svou minulostí, nad tím, co se děje.. co se může všechno stát.
Vzdychla jsem a nakopla kamínek, který mi prostě hrozně bránil v cestě. Zamračila jsem se..

Opať som sa vrátil do tejto ulice nevedel som prečo ale tiahlo ma to sem asi preto že povačšine som tu býval.
Kráčal som a opať sa na chvílu pozastavil pri jedno starcovi a vypočul si jeho príbeh.
Vyťiahol som si Samakuri a kráčal dalej v dialke som niekoho zbadal to je Ferii? opýtal som sa sám sbea.
Pokračoval som dalej až som došiel za jej chrbát"ty čo tu robýš?"opýtal som sa jej tichším hlasom.

Jen jsem se zastavila, neotáčela se. "Přemýšlím..." odvětila jsem tiše, tak trochu přemítavě. Něměla jsem náladu s někým mluvit a zároveń jsem toužila po společnosti. Ušklíbla jsem se. Zvláštní paradox! "Co tu děláš ty..?" mírně jsem natočila hlavu a dívala se do jeho očí.

"Hm ja prechádzam s arád počuvam staré historky a asi budeme vyslaný na misiu tak hlôadám zbitok nás"
Premyšla hm ani nemusim rozmyšlať nad čím utčite nad tým čo sa stalo.
Zamyslel som sa aj ja no ako sa snažila pozreť do mojich očí odvrtol som od nej hlavu.
"Prosím nepozeraj sa do mojich očí"asi táto veta zle vyznela ale lepšie ako sa do nich pozerať.

Otočila jsem se k němu celá. "Mise...?" zeptala jsem se s dost velkými pochybami v hlase. "Pche.. to chci vidět.." ušklíbla jsem se a ruce, vyndané z kapes, jsem založila na prsa.
Potom mě zarazila jeho reakce. Natočila jsme hlavu na stranu, co to má být..? "Proč..?" optala jsem se. "Vadí ti to..?" vyzvídala jsem dál.

"Ano zajtra sa vypravíme všetci ako tým na misiu,nemam zdania o čo pojde ale určite to nič extra nebude".
"Takže dneska to bude chceť asi kludnejší večer a na zajtra sa dobre pripraviť":
"Hm docela mi aj vadí ked sa niekdo pozerá do mojich očí"bolo mi neludské ako som sa k nej choval no nechceml som aby vedela pravdu.

"Hmm... aha.." odvětila jsem, na všechny tři otázky najednou. Posadila jsem se na blízký obruvník a otočila se oblíčejem k zemi. Bylo poseté hvězdami... kdepak v poušti je nejkrásnější výhled na hvězdné nebe!!

Podišiel som bližšie a sadol si kusok od nej a svoj pohlad venoval tmavej oblohe.
"Ah krásna obloha však pre mna je to najkaršie kam sa možem pozrieť pretože nevidím čo hviezdy maju vo vnutri"
Asi to vyznelo divne ale malo to suvislosť no pre človeka čo ma nepoznal nepochopitelnu.
"Ferii chcem sa opýtať čo sa tam stalo ten den?"

Po naozaj veľmi dlhej a dokonca nezáživnej prechádzke o ktorej som si myslel že bude iná som sa pobral na trénovacie miesto kde som mal aspoň tam v pláne nejako vybiť svoju energiu ktorej teraz bolo naozaj veľmi veľa .
(presun)

Stále s pohledem upřeným na nebe jsem vzdychla. "Někdy tě nechápu Daisuke..." zamumlala jsem nepřítomně a přitáhla si kolena k tělu. Nebyla mi zima, jen... měla jsem divný pocit, to bylo všechno!
"Ten den...?" stočila jsem na něj pohled a trochu nepřítomně si jej prohlížela.

"Ano ten den"zavrel som oči a pomali si začal vybavovať čo sa stalo do vtedy než som padol.
"Ležala si na zemi nad tebou stál Uchiha Itachi snažil som sa mu zabrániť aby ti neublížil no on ťa bránil"
"Potom som už len padol na zem a bolo mi ozanemné že sme obidvaja v nemocnici"
Bol som zvedavý čo mi na to povie snad ma nebude klamať i ked je to jedno.