Ostrov Jinchuuriki

First topic message reminder :

Tento ostrov ktorý sa pohybuje na chrbte korytnačky predstavuje ostrov pre Jinchuuriki. Na tomto ostrove žije kopa zvierat a už od pradávna tu trénujú Jinchuuriki ovládnuť svojich Bijuu. O ostrove vie iba pár ľudí z Kumogakure a človek ktorý najviac navštevuje toto miesto je Killer Bee.

Pche, blafuje!
Sám tomu neveríš, tak ako ja neverím tomu, že to zvládne. Ty a raikage na ňu kladiete príliš veľa. I napriek tomu, že sa gobi v minulosti nenavyvádzal až tak ako ja, je to stále pekné monštrum. Mám isté pochybnosti.
Ale ja nie.
Hmmm? počudoval sa hachibi.
Stačí sa pozrieť na pohľad v jej očiach. Sám to nedokážem vysvetliť, ale som schopný vidieť jej odhodlanie na vlastné oči.
Po chvíli mlčania vo vlastnej mysli napokon hachibi už len doplnil.
To je to, čo ma na tebe vždy fascinovalo.
Čo ako? počudoval sa tentokrát Bee.
Ále, to nerieš. Aj tak by si to nepochopil.
Argh! prekvapenie náhle vystriedala zlosť.
"Nuž teda, teraz, keď som sa uistil, že všetkému rozumieš, dám priestor zasa Beemu. Možno to odo mňa ako od bijuu bude znieť zvláštne, ale... veľa šťastia," Killer Beeho chakra bola už zasa na mieste.

Trošku jsem se pousmála, jen tak, abych odlehčila situaci. Ono komu by se chtělo smát v takové situaci. Jenže tady nebylo na výběr.
*Nezáleží na tom, co je to za úkol, já ho musím zvládnout,* přesvědčovala jsem se.
"Děkuju," šeptla jsem.

Nasledovala chvíľka mlčania a potom z ničoho nič niekoľko rapu.
"Bee-sama do svojho tela opäť raz zavítal!
Dúfam, že som ti pridlho zbytočne nechýbal!" než sa stačila nazdať, s bojovým pokrikom som sa vrhol k vodopádu.

"Co??" vyjekla jsem a běžela za ním. Před vodopádem jsem se zarazila. Nechtělo se mi tam skákat, ale přece jenom Bee-sama není debil a jestli tam skočil on, určitě k tomu měl nějaký důvod. pokrčila jsem tedy rameny a rozběhla se přímo do vodopádu.

Nachádzali sme sa na vodnej ploche pod vodopádom (nie priamo v ňom, ale hneď pred ním xD). Uprostred sa nachádzala skala, na ktorú som jej nakázal si sadnúť.
"Tak sadni si naň, to musíš spraviť,
ak sa chceš vodopádu postaviť," uistil som ju. Zároveň som jej prikázal, aby privrela oči a začala sa sústrediť.

Přikývla jsem a sedla si. Začala jsem se soustředit. Přivřela jsem oči. nějakou dobu jsem tak vydržela, pak mě ale z myšlení vytrhla osoba, která vycházela z vodopádu. Vypadala jako moje jednovaječné dvojče.
*Kdo sakra jsi?* sykla jsem.
*Já jsem ty,* pokrčila osoba rameny, *copak to nevidíš?*
*Jenže to je nemožný...* namítala jsem.
*Nikdy sis nenašla žádné přátele. Všichni se tě stranili kvůli démonovi, který je pro jejich vesnici obrovským přínosem,* pokračovala kopie.
*To je nesmysl. Nebude pro ni přínosem, dokud ho neovládnu, takže uhni, rozptyluješ mě.*
*Copak ti to pořád nedochází? Všechno to děláš pro cizí vesnici, která stejně nestojí o tebe, ale o Gobiho. Proč se kvůli ní tak namáháš?*
"Překážíš!" rozkřikla jsem se a hodila po ní spršku kunaiů, jenže ona jim lehce uhnula a okamžitě můj pohyb zopakovala.
Našvalo mě to, tak jsem na ní chvilku útočila, ale nebylo to k ničemu. Pořád mě kopírovala, prostě to nešlo. Po chvíli jsem polevila v soustředění a moje kopie zmizela.
"Sakra..." hlesla jsem a zaťala pěst.

Pohliadol som jej smerom.
"Čo sa stalo?" spýtal som sa okamžite.
Je viac než jasné, čo sa stalo.

"Byla tam moje přesná kopie a vykládala nějaký divný věci... vypadá to, že ona je ta temnota, jenže se nedá porazit," vysvětlila jsem svůj problém a přemýšlela, co s tím.

Vedel som. Čeliť temnote svojho srdca je nebezpečná záležitosť, nevidím žiadnu možnosť, ako by mohla dosiahnuť víťazstvo.
"Oj. Spomeň si na naše rýmy,
spomeň, čo vyjadríš nimi.
Tvojho srdca odhodlanie
stačí na jej prekonanie!" uistil som ju s miernym úsmevom na tvári.
"Ak čakáš radu odo mňa,
sorry, ale ja sklamem ťa.
Jak temnotu v srdci poprieš
len a iba ty sama vieš," dohovoril som.
To je fakt, tvoje odhodlanie urobiť A šťastným a pyšným tým, že sa staneš užitočným jinchuurikim, bolo vždy silnejšie než všetko ostatné. Lenže to samo o sebe na porazenie temnoty v srdci nestačí.

"Děkuju, to stačí," usmála jsem se,"zkusím to znova."
Sedla jsem si na skálu a soustředila se. Po chvíli se přede mnou zase objevila moje kopie.
*Tak ty jsi zpátky?* uchechtla se, *proč se o to zase pokoušíš?*
*To není tvoje věc. Chci ovládnout Gobiho, abych byla někomu užitečná.*
*Jenže ty sama víš, že je to zbytečné. Vesnice tě nikdy neuznávala, uznává jenom Gobiho.*
*Tvojho srdca odhodlanie
stačí na jej prekonanie!
Myslím, že tohle nebylo na Gobiho. Co mi na to řekneš?*
*I když o tobě mluví takhle, je to jen proto, že potřebují tvoje druhé já. Nikdy jsi neměla a nebudeš mít sílu k tomu, abys mě porazila, protože nemáš nikoho, kdo by ti s tím pomohl.*
*Ale Bee už mi pomohl. Vím, že tě neporazím normálně, tak tě prostě budu muset přesvědčit, abys odešla.*
*Děláš si srandu? To se nikdy nestane! To já přesvědčím tebe, abys to vzdala! Důvěřuj mi...já jsem ty. Komu chce věřit, když ne sobě?*
*Nejde o to, komu věřím já, ale kdo věří mě. Nemůžu zničit tu důvěru, kterou ve mě ostatní vkládají.*
*To ale není důvěra! Je to jen využívání!* křikla a hodila po mě několik kunaiů. Všechny zasáhly, protože jsem se ani nepohla, bylo ale vidět, že nemířila na žádná důležitá místa..
*Nebudu bojovat proti sobě. Já ti věřím. Zkus taky věřit ty mě," usmála jsem se.
*A tomu mám jako věřit? Ty jsi jen bouda pro Gobiho a já jsem pro tebe překážka. Ber to vážně!* zaječela a hodila další zbraně. Ani jsem se nehnula, jen můj obličej se zkřivil bolestí.
*Proč to děláš?* zeptala se.
*Protože my dvě jsme jedna osoba. Ty mě nechceš zabít...těmi zbraněmi si jen vyléváš svůj vztek. Nebudu se bránit, ani útočit, protože by to bylo zbytečné. Pořád si myslíš, že nám všichni ubližují, ale to, co nám ve skutečnosti ubližuje nejvíc jsme my samy. Prosím, věř mi.*
Klekla jsem si na zem a sklonila se před ní.
*Ty se klaníš? A myslíš si, že to stačí? Nenávist, která mě tvoří je jen tvá! Ne, já ti nedovolím...nedovolím ti odpustit jim po tom, jak ti ublížili...myslím to s tebou dobře...já neprohraju!*
*Prosím, přestaň, já jim věřím a tys mě akorát utvrdila v tom, že dělám správně. Děkuju.*
Po chvilce jsem se zvedla a nějakou dobu jsme se navzájem koukaly do očí. Potom se usmála a řekla:
*No tak dobře, přesvědčilas mě. hodně štěstí.*
Kopie zmizela a já se zase vrátila do normálu a rychle se chytila za rameno, které bylo zasaženo nejvíc.
*Už bych si neměla hrát na hrdinu,* pomyslela jsem si a podívala se na něj. Sice to bolelo, ale nic tam nebylo.

"V poriadku?" priskočil som vedľa nej.
Zdá sa, že to zasa nezvládla.
Neviem ako to mám podať sám,
lenže ja z nej iný pocit mám, utvrdil som hachibiho.

"V pořádku," vydechla jsem s vítězoslavným úsměvem
"Ta holka je pryč, ale nechala mi po sobě památku. Děkuji vám, že jste mi s ní pomohl."

"Ja? Nič som neurobil," prehovoril som presvedčene.
"To ty sama," ukázal som jej palec nahore.
Heh, uznávam, prekvapila ma. Ale to najhoršie sa ešte len chystá.

*A pak že uznává jen Gobiho...* pomyslela jsem si a zahřálo mě při tom u srdce.
"Dal jste mi sílu," podotkla jsem, "co bude další část tréninku"

"V prvom rade ti oddýchnuť si navrhujem,
pokračovať v tomto stave fakt zavrhujem," prehovoril som.
"Každopádne, doteraz si sama sebe čelila,
v druhej časti ťa však čaká už samotná beštia."

"Já vím, jen jsem chtěla vědět, co mě čeká," zazubila jsem se a vstala.
"Půjdu se vyspat, nashledanou zítra."

Naďalej som ostal posedávať pred vodopádom.
Uznávam, podcenil som jej odhodlanie. To však nič nemení na skutočnosti, že je ešte iba na začiatku cesty.
Hachibi-san, ver či nie, no nikto by ťa nezabil,
keby si len trochu málo dôvery v nej prejavil," presviedčal som ho o svojej pravde.

Pomalu jsem se došourala zpátky k vodopádu a doufala, že tam Bee bude. Naštěstí tam byl, takže jsem nemusela sama bloudit po tomhle ostrově.
"Dobrý den," zamávala jsem a přiběhla k němu.

"Dobré ráno," odzdravil som jej.
"Dúfam, že už ustála včerajšia bolesť ramena,
a že na dnešok si už absolútne pripravená," podotkol som plný energie ako obvykle.

(Musíme počkať na adminov kvôli NPC na hranie gobiho. xD)

(jasně, já vím, tak ale napsat můžu)
"Jo, už je to v pohodě", usmála jsem se a trochu se toho ramene dotkla. Bylo úplně zdravé.

Tenrokrát som naozaj prešiel cez vodopád rovno dovnútra. Bola tam obrovská priestranná miestnosť.
Bez akýchkoľvek zbytočných slov sme pokračovali chodbou napred.

Následovala jsem Beeho dovnitř. Ze začátku jsem byla trošku naštvaná, protože v tom mokrým oblečení byla zima, ale jakmile jsem viděla, co je za vodopádem, tak mě to přešlo.
"Páni... to muselo být těžký, tohle postavit..." řekla jsem uznale, zatímco jsem pokračovala chodbou.

Bez slov som pokračoval popri bezhlavých sochách až k onomu miestu.
"Ak chceš ďalej prejsť, do tejto diery musíš strčiť hlavu,
keď ale v srdci čo i len kus temnoty budeš mať, dravú
sochu tým prinútiš ti ju odťať," prehovoril som a čakal.

Hlasitě jsem polkla, když jsem si představila sebe s useknutou hlavou.
*Jen klid...to zvládnu...co to kecám? Jak bych mohla být klidná když mi jde o hlavu?*
Pomalu jsem přistoupila k tý díře a strčila tam hlavu. Na malou chvíli jsem cítila na krku chlad, ale to se mi asi jen zdálo. Na konci díry byla páka, tak jsem za ní zatáhla a rychle vyndala hlavu ven.
"Na co je ta-"
Nedořekla jsem, protože o kousek dál se začaly otvírat obrovské dveře.

Nasledoval mierny potlesk.
"Bravo, jak sa dalo čakať,
za mnou, musíme zamakať," prehovoril som a vstúpil dnu do priestrannej bielej miestnosti.