Náměstí

"Hai."
řekl jsem tiše a smutně odcházel na cvičiště.
Ani jsem nevěděl, proč jsem smutný, prostě jsem byl.
(přesun)

Podívala jsem se na oblohu.
Už bylo šero, ale ještě nebyla noc.
Jeden klon zmizel, prostě jako by se vypařil.
Bylo to docházejícím světlem.
Musela jsem si pospíšit.
Už několik hodin jsme se snažili uklidit budovu Hokage a už byla skoro celá pryč.
Ale okrajové části ani téměř nic jiného nebylo hotové.
Civilisti si začali rozbalovat stany a několik civilistů vařilo nějaké jídlo do velkých hrnců a dávali ho ostatním.
Byl to docela hezký pohled, jak si lidi dokáží pomoc, ale na to teď nebyl čas.

Po dlouhém odpočinku jsem se zase cítil líp moje chakra se již zregenerovala a tak jsem se rozhodl že taky přiložit ruku k dílu v přestavbě vesnice.Ještě než jsem se zvedl sem zavřel oči a nastřádal Senjutsu chakru.Po krátké chvíli jsem byl zase v Sennin módu.Uprostřed náměstí byla Hanaki vyrazil jsem teda tam aby mi přidělila nějákou práci.Chtěl jsem vesnici co nejvíce pomoci a v Sennin módu mi nědělalo problém unést i kameně několikrát větší než jsem já.Když už jsem byl skoro u Hanaki křikl jsem.Hej Hanaki a zamával na ni potom jsem došel úplně kní a zeptal se s velkým úsměvem.Nenašla by se tady pro mě nějáká práce ? Chci taky pomoct - Dattebayo.

Také jsem se usmála.
"Myslím, že lidi by potřebovali pomoc se stavěním domů a nebo můžeš pomoc s vyklízením."
řekla jsem.
Už jsem měla celkem dobrou náladu.
No, Naruto má přesvědčovací talent a umí každého rozveselit.
Má prostě dar.

Yosh jdu na to - Dattebayo. řekl jsem Hanaki a usmál se na ni.Složil jsem speciální na stínové klony a řekl Tajuu Kage bunshin no jutsu. začalo se ozívat bouchání jak se klonové začali objevovat. Bylo jich ta zhruba kolem tisíce a já zakřičel na klony.Hej všichni , slyšeli jste hokage tak se pusťte do toho-Dattebayo.Všichni klonové jen odpověděli Jasně! a rozutekli se do okolí.Samozřejmě že klonové také používali Senjutsu někteří chytli blízké klády a začali stavět na místě kde bylo potřeba.Někteří začali odnášet obrovské i menší balvany na kraj konohy.Já jsem mezitím běžel k jednomu obzláště velkému a vší silou jsem ho zvedl kamen byl mnoho násobně větší než já ale v Sennin módu mi to nědělalo problém.Pomalu aji s kamenem jsem šel na kraj konohy kde jsem ho položil.Pak se rozeběhl k dalšímu a celý proces jsem opakoval.

S údivem jsem sledovala celé tohle.
Měla jsem problém udržet pusu zavřenou, ale, no nějak jsem se ovládla.
"Tohle jsem opravdu nečekala."
řekla jsem a dívala jsem se na pravého Naruta, který pořád běhal sem a tam pro kameny a pryč.
Nakonec jsem se usmála.
"Jsi plný překvapení."
řekla jsem tiše a pomáhala jsem několika klonům dostavit střechu malého domku.

Přiběhl jsem tam, kde dřív bývalo náměstí a začal se rozhlížet.
Všichni něco dělali a já hledal někoho, kdo zrovna nemá tolik práce, abych se ho mohl zeptat co se stalo.
Pak sem ae uviděl Hanaki, jak pomáhá stavět malý dům.
Ulevilo se mi, když jsem ji viděl celou a oči mi radostí zezelenaly.
Došel jsem až k ní a začal mluvit.
"Ahoj Hanaki, po cestách sem slyšel že se změnil hokage. To už se rozhodnul pro přestavbu vesnice?"
Řekl jsem to napůl ze srandy, i když sem věděl že to tak určitě nebylo. Hlavně jsem doufal v to, že mi řekne všechno sama a nebudu se jí muset ptát.

Procházím vesnicí a snažím se co nejvíc pomoc. Pomáhám stavět stany a paak dokonce pomáhám se stavbou budov. Bude to sice ještě spousta práce, ale jistě se to nějak znovu postaví na nohy. Dnes už by měli být Chunninské zkoušky a já jsem se ještě nezeptal jestli na ně můžu jít a to je problém pokud se chci stát Chunninem. Jdu tedy za Hokage-sama a když k ní přijdu řeknu.
" Hokage-sama trochu jsem pomohl ve vesnici a rád bych vás o něco požádal"
Podívám se na ni a začnu dál vykládat to co mám na mysli.
" Rád bych se zůčastnil dnešních Chunninských zkoušek, samozřejmě jen pokud mi to dovolíte."
Zatímco čekám na odpověď přemýšlím jestli mě vůbec pustí na misi když jsem byl na jedné misi a to bylo v pořádku odvést vesničany do osady.

Seskočila jsem z budovy, na které jsem ještě před chvílí opravovala střechu.
Nejdřív jsem se podívala na Satora.
Zamyslela jsem se.
"Máš úspěšné mise a tvoje výsledky jsou dobré.... dávám ti povolení."
řekla jsem s úsměvem.
Pak jsem přišla k Shitovi.
Určitě slyšel to oslovení, kterým mi řekl Satoru, takže jsem nemohla nic skrývat.
"Asi jsi slyšel, že na Konohu zaútočili.
Zničili jí úplně do základů, takže vlastně je na Hokage, aby se vesnice spravila."
řekla jsem s úsměvem a pak jsem udělala velmi vážný pohled.
"Ohledně toho Hokageho.
Jsem to já."
řekla jsem velmi vážným tónem a nakonec jsem se usmála.

"Děkuji Hokage-sama. Nyní se půjdu ohlásit Mizukage-sama na ty zkoušky. Pokusím se vás nezklamat."
Odcházím z náměstí a cestou si prohlížím vesnici jak se pomalu dává dokupy a věřím že se vesnice brzy postaví zase na svoje vlastní nohy. Teď mě čeká však cesta do Kirigakure no Sato a tam se musím hlásit u Mizukage-sama. Zkoušky budou sice obtížné ale pokusím se nezklamat Hokage a stát se chunninem. Odcházím k bráně a naberu trochu do kroku abych tam nepřišel pozdě.

S úsměvem jsem přikývla.
Pak jsem se podívala na Shita.
"No... co na to říkáš, Shito-onisan?"
řekla jsem mu.
Vždycky to byl můj starší bráška a já jeho malá sestřička.
Vlastně jsem mu záviděla a teď doufám, že mu oči nezrudnou.

Tiše jsem šlapal v prachu Konohy a jen se rozhlížel okolo sebe. Neviděl jsem radost ani veselí, neviděl jsem domy lidí, ze kterých prýštila bolest a nevraživý smutek. Poté jsem zahlédl několik lidí v epicentru toho výbuchu. Jen jsem se k nim dopotácel a bez čehokoliv jsem ze sebe vydal jednu jedinou větu, kterou doprovázela druhá, narážející na Chuninské Zkoušky v Kirigakure no Sato. " Hao Uzumaki, kde je? " Zeptal jsem se, narážejíc na muže, který mne zabil. Proti Konoze, spíše těm, kteří ji vedli, jsem teď cítil větší zášť, než kdykoliv předtím. I kdyby byl někdo milý a skvělý, můj postoj k nim už není možné změnit. Přecejen, jen kvůli Konoze, jsem v ní stále ještě byl. Po těchto slovech jsem očekával, že mi řeknou kde se nachází. V mých očích jste zahlédli jemnou touhu po pomstě, která po chvíli zmizela ve větru jako dohasínající oheň. Stál jsem tedy na místě, čekajíc na vaši odpověď, přemýšlejíc o Sasukem a jeho rozhodnutí-

Otočila jsem se na Nakameho.
"Hao Uzumaki?
Eto... já nevím, odstoupil z funkce, od té doby se nejspíš někde skrývá."
řekla jsem zamyšleně.
Pak mi došla ještě jedna věc.
"Mimochodem... vítej zpátky."
řekla jsem a tentokrát jsem se na konci věty usmála.
Už kvůli Shiro jsem byla šťastná.

Seshora jsem věděl, kdo je nynějším Hokagem, ale ani to, že jím byla Hanaki, jim na popularitě, alespoň u mne, vůbec nepřidalo. S ignorováním jejího přání o mém návratu jsem se otočil a jen lehce dodal. " Jdu do Kiri ... ". Poté se pode mnou zvedl obláček prachu, zatímco já už byl přes polovinu náměstí pryč. Nevímproč, ale pomsta byla blíž než se zdá. Chuninské zkoušky, jenž mi dodají sílu. Na mé tváři se neobjevil jediný úsměv, jež by naznačoval radost či smutek. Spíše jsem jen chodil jako tělo bez duše. Někde na konci náměstí jsem si ještě naposledy sedl na obrubník, zatímco jsem sledoval třepotající se mraky. " おまえはなにをするか?　サスケ. " Zašeptal jsem si pro sebe a zahleděl jsem se do nebe.

Přesun

"Na-Nakame?"
řekla jsem potichu pro sebe.
"Chápu... jsem Hokage."
řekla jsem sklesle.
Sklopila jsem hlavu.
"Neměla jsem se stát Hokage."
řekla jsem a podívala jsem se na oblohu nepřítomným pohledem.

Chvíli jsem na Hanaki jen nevěřícně zíral a pak za k ní přišlo přišlo pár ninjů.
*S tím druhým se určitě zná.*
"Takže ty seš teď Hokage a vesnice je v troskách, tak co mám dělat já?"
Zeptal jsem se, i když sem už věděl co mi řekne.

Když se setmělo, rozhodla jsem se, že se někde utábořím. Nechtěla jsem se cpát do stanů cizích lidí, a tak jsem se utábořila na jednom ze stromů kousek od vesnice. Sledovala jsem místo, kde stávala Konoha a teď tu je jen shluk stanů. Neuvěřitelné, kolik toho dokážou členové Akatsuki. Ale nesmím je podceňovat.
Povzdechla jsem si a pak jsem jen unaveně zavřela oči.

Posmutněle jsem se otočila na Shita.
"Už je dost pozdě, práci ti přidělím až zítra."
řekla jsem a otočila jsem se od něj zády.
"Mám na tebe prosbu....
Naučíš mě další techniky?"
řekla jsem a otočila jsem se zpátky na něj.
Měla jsem kouzelný výraz, a to doslova.
Psí oči a nevinný úsměv.
Věděla jsem, že je dost pozdě, ale alespoň teorii by mě mohl naučit.

Mokuto Takahiro

Objevil jsem se na náměstí a snažil se najít Hokage. Znova jsem strhl obvaz z očí, protože zde bych ji po sluchu jen tak nenašel. Hmm...pokud zde právě proběhl boj, bude většina vyčerpána. Tím by bylo celkem lehké se odtud dostat, kdyby mi kladly odpor... řeknu si v hlavě a dál hledám Hokage.

Po mém krásném psím pohledu jsem uviděla někoho nejspíš z jiné vesnice.
Můj psí pohled nahradil vážný a ne moc příjemný pohled.
Otočila jsem se od Shita pryč a podívala jsem se na toho kluka.
Podle čelenky jsem poznala, že je z Kumo.
*Jde nám pomoc nebo je jen posel nebo nepřítel?
Umm... těžká otázka.*
pomyslela jsem si.
Byla jsem na něj otočená a můj výraz se změnil spíš ke zvědavému, než k vážnému.
Nešla jsem k němu, ale divně jsem ho sledovala.

Mokuto Takahiro

Podíval jsem se na ženu. Hmm...to by měla byt asi Hokage pomyslím si a vytáhnu svitek od Raikageho. Pomalu k ní dojdu a svitek předám. "Raikage-sama vás žádá o informace o stavu Akatsuki." řeknu a dále jen mlčenlivě čekám co se bude dít dál.

Na konci dne jsem byl úplně vyčerpaný ani nevím kolik balvanů jsem už odnesl nebo kolik domů jsem pomohl postavit.Samozřejmě bez pomocí klonů by to asi nebylo takhle vysoké číslo.Zrušil jsem všechny Kage bunshiny a jako vždy se dostavila obrovská únava.Větší než jsem čekal.Málem jsem omdlel ale něják se mi povedlo nespadnout.Pomalu jsem se trmácel k blízkému stromu abych měl kde složit hlavu přes noc ale moje věci byli stále na žabí hoře.Chvilku jsem nabíral síly dokud jsem nebyl schopnej použít Kuchyose.Po chvíli se mi přeci jen trochu síly vrátilo a tak jsem složil pečetě a položil ruku na zem.Kuchyiose no jutsu!pronesl jsem a předemnou se objevil Gamakichi.Vypadal celkem ustaraně asi se zajímal proč ho volám takhle pozdě a že se asi něco staloHoj Gamakichi dones mě prosím věci z žabí hory.Měl bych tam mít ještě batoh a stan-Dattebayo.Gamakichi se značně uklidnil a jen pokýval hlavou.Jasně Naruto přivolej mě zhruba za pět minut. řekl a hned potom zmizel sedl jsem si teda pod strom a čekal.Díval jsem se na temnou noční oblouhu a sledoval hvězdy.Hodně jsem přitom přemýšlel o událostech s posledních pár dnů stalo se toho až moc.Po zhruba pěti minutách jsem zase složil pečetě a opět vyvolal Gamakichiho.Ten měl položený na zádech můj batoh a v pytli zabalený stan.Díky Gamakichi.řekl jsem mu a usmál jsem se na něj.Rádo se stalo Naruto. odpověděl a zmizel v oblaku kouře.Po pár minutách se mi povedlo postavit stan.V poslední době jsem v tom měl už hodně zkušeností takže to nezabralo dlouho.Stan stál a já rozepl zip a ani jsem se nenamáhal s převlíkáním.Vzal jsem z venku batoh a našel v něm spacák a vklouzl do něj.Vzápětí jsem usnul.

Pomalu jsem přišel zpátky na náměstí a začal jsem vzpomínat. Takové ty nostalgie kdy jsem se ještě stýkal s Inuzukou Shinsukem, kdy jsem naposledy viděl Shiro. Prostě to bylo něco jako kdyby se mi po nich stýskalo. Meziklanoví přátelé a přítelkyně, až láska. Myslel jsem si, že to nikdy neskončí, ale muselo. Začal jsem Inuzuku vyhledávat se Sharinganem v očích. Jestli jsem měl na Karasua dosáhnout, jestli jsem měl překonat Sasukeho, abych ho dostal zpět do Konohy, musel jsem získat sílu, kterou už Uchiha klan zná dlouho ...

Zobudil som sa a bolela ma hlava.Opileckým krokom som odchádzal.
(presun)

Tak jsem se tu tak trochu ztratila. Jakmile se přede mnou ztratil Ken byl jsem nejspíše úplně v neznámu. Se ptáčkem v dlani jsem pobíhala sem a tam a snažila se zorientovat. Popřípadě se pak někoho zeptat na cestu. Došla jsem nějakým způsobem na místo, které jsem si pamatovala, ale i tak jsem nevěděla kde se nacházím. Snažila jsem se vzpomenout, ale moc mi to nešlo. Pravděpodobně to bylo tím, co se stalo za ten čas co jsem tu nebyla.Po divných vnitřních cestičkách jsem si opět vzpomněla na Daisukeho a posmutněla. Bylo možné, že to byl neobvyklý převrat. Ale co Daisuke? Co on si myslel? Takové otázky mi hlavou přímo vířily. Trochu se mi zatočila hlava a já si raději sedla někam na lavičku a pokoušela se myslet na něco jiného.