Náměstí

First topic message reminder :

Náměstí, které je velmi podobné všem ostatním.

Jo, jasně neomlouvej se. Začal jsem se smát. Víš, není to tak, že bych chtěl boj vymýtit. Je to sice dobrý nápad, ale myslím, že to tak má být. Mám pocit, že tím že ovládáme chakru jsme už něčím zvláštní a to my celkem stačí. Povzbudivě jsem vyskočil a usmíval se.

"Nevím, co bych dělala, kdyby nebyl boj," pokrčila jsem rameny.
"Ty někam jdeš?"

Hm? Ne jen jsem.. Ah.. Sedl jsem si zpátky ale nevěděl, jsem jak pokračovat. Čekal jsem teda jestli nezačne mluvit ona.

*Sakra! nenávidím to trapné ticho...*
Dívala jsem se na něj a začala se mimoděk usmívat. Byl hrozně... příjemný. Vždycky když se přiblížil, tak se mi ulevilo.
"Jaké jsou tvé plány do budoucna?" vyhrkla jsem najednou bez přemýšlení.

Ta otázka mě trochu vykolejila, no byl jsem rád, že nemusím vymýšlet žádné téma. No.. jak už jsem jednou řekl, tak si chci najít nějaký tým. Chtěl bych tam ninji, kterým věřím a tak. Opravdu toužím po pravém přátelství. A taky bych chtěl zesilnět, abych pak je i Kumo mohl ochránit. Úsměv jsem opětoval a pak mě něco napadlo. Snad ji nenaštvu. Napadlo mě jako první, no já už se ptal. Víš.. no.. je to divné o tom mluvit, takže jestli nechceš, tak nemusíš. Ale.. vrtá mi hlavou, proč jsi tak tichá a odtažitá?Myslím, že jsi super holka a hledání přátel by pro tebe nemělo bát těžké.

Trochu jsem se začervenala a sklonila hlavu.
"No...ve skutečnosti nejsem až tak super... navíc jsem jinchuuriki z jiné vesnice. Je celkem pochopitelné, že se mě dřív lidé stranili, tak jsem si prostě vypěstovala takovou povahu."

Hmm.. tenhle způsob uvažování moc nechápu. Vždyť přece nejde o vesnici nebo původ. Když má člověk dobrou povahu, tak je to jedno. Každopádně teď, když sis našla přátele, tak je načase se změnit. Popravdě jsem kdysi býval taky takový. Stranil jsem se lidí, i když mi na nich záleželo, ale teď nějakým zajímavým způsobem mluvím s tebou bez problémů.. Myslím, že jsi hodně zajímavý člověk. Po tomhle jsem se zastavil, zasmál se a koukl se jinam. Eh.. moc mluvím! Moc mluvím!!

Vzpomněla jsem si na naše první setkání a trochu se pousmála. Něco mě napadlo, přišlo mi to trošku trapný, ale co na tom záleží. Mírně jsem ho objala a šeptla tiché:
"Děkuju."

Tohle mě natolik překvapilo, že jsem zůstal sedět jako dřevo, abych ji v něčem nevyrušil. J-jasně.. nemáš zač. Za co sakra? Zvedl jsem ruku, abych ji dal na její záda, no nakonec jsem se zmohl jen na letmý dotek na její hlavě. Připadal jsem si neskutečně k ničemu.

Nebylo to tak hrozný, jak jsem čekala. Koneckonců, on to tehdy udělal taky, tak na to mám právo, ne? Upřímně jsem čekala spíš že mě odstrčí, ale on to neudělal.
"Promiň...vadí ti to?" hlesla jsem trochu provinile.

Ne.. jasně že ne. Jen.. Jen mě to trochu překvapilo. Řekl jsem spolu s cukajícím úsměvem a snažil se to rychle zamaskovat. Obejmutí je super.. Člověku pak není zima, může se vybrečet, nebo tak někomu zabránit odejít.. má to spoustu využití.. He.. Hehe hehe.. Smál jsem se svým přiblblím smíchem, no pak jsem se konečně uklidnil.

Taky jsem se trochu zasmála a víc se k němu přitulila.
"Máš pravdu..."

Í bylo jediné, co ze mě vyšlo, no Arame to nemohla slyšet, jelikož jsem s tím hned přestal. Koukl jsem se na ni a musel jsem se usmát. Tuhle její stránku jsem ještě neviděl. Prolétlo mi hlavou a já se konečně uvolnil a sesunul se na lavičce níž, aby se mi sedělo líp..

Nevím, jak dlouho jsme tam tak seděli. Bylo to tak příjemné, že jsem čas ani nevnímala. Pak mi ale došlo, že na něm skoro ležím, tak jsem se trochu nadzvedla a s úsměvem řekla:
"Promiň, asi jsem těžká, co?"

Eh? Ne.. klidně lež.. musíš být unavená. Usmál jsem se. Co to plácám? Sakra Shiki dej se dohromady.. Unavená? eh..

Začala jsem se cítit trochu trapně. *Udělala jsem to příliš rychle... určitě se mě jen snaží neurazit.*
"To je dobrý..." usmála jsem se a položila mu hlavu na rameno.

Ach.. sakra.. řekl jsem něco špatného. Zanadával jsem si, no nedal jsem navenek nic znát. Oba dva jsme jenom seděli v tichu. Mm.. ohledně toho odjezdu.. Nevíš, kdy se vrátíš? Zeptal jsem se najednou a bez přemýšlení.

"Bohužel nevím. Nevím vlastně ani kam pojedu..." řekla jsem a zvedla hlavu,a bych mu viděla do obličeje.

Hm.. To je škoda.. Doufal jsem, že hned jak přijedeš, půjdeme na misi.. Samozřejmě až si odpočineš, najíš se a tak.. Přitrouble jsem se zasmál a pak jsem klidným tónem dodal. Doufám, že se nemineme. Chtěl bych být tady, když přijedeš.

Hm.. vážně? Myslím že takhle to přátelé dělají.. čekají na sebe, mluví spolu, smějí se, objímají se.. nebo snad ne? Úsměv.

"Jo, asi jo," usmála jsem se, "já jsem ještě žádné přátele neměla."

Ou.. Sakra já jsem tupec! To je nemožné.. podle mě sis jen nevšila. Taková osoba jako ty a nemít přátele? Nechtěj mě rozesmát. A začal jsem se (překvapivě) smát.

Eheh.. no to je trochu složité. Je pravda, že po tom toužím, no nejsem schopný mluvit s ostatními jako s tebou. Je to zvláštní, no je to tak. Vždy jsem se vyhýbal ostatním lidem, bál jsem se s nimi mluvit. Tedy do té doby, než jsem tě potkal. Už tehdy jsi mi připadal nějak.. jiná. Nad tímhle jsem se zastavil a mírně se pousmál. Je to nádherný pocit mít přátele.