Náměstí

Pomalu jsem procházel zamlženým náměstím, nasáklým vodou. Trochu jsem se rozhlížel kolem, na ostatní obyvatele vesnice, no nevěnoval jsem jim moc pozornost. Podíval jsem se na svou mladší sestru, která šla v závěsu za mnou. Chystal jsem se najít nějaké místo na sezení, abychom si mohli v klidu povídat, nebo jen tak sedět.

Následovala jsem brášku a rozhlížela se kolem. Moje oči ulpěly na prázdné laviččce. Rozzářila jsem se, ukázala na ní prstem a podívala se na Akiho.
"Bráško, tamhle je lavička," usmála jsem se.

Podíval jsem se směrem, kudy ukazovala Setsuko. Pak jsem se natočil směrem, kde byla lavička a sedl jsem si na ni. Pak jsem se odšoupl, aby si kam měla sednout i Setsuko. Podíval jsem se na ní a pomalu jsem mluvil. Co bychom teď měli dělat? Jít na misi, nebo bys chtěla trénovat? Pak jsem se otočil a můj zrak spočinul na fontáně, kterou jsem chvilkami pozoroval.

"No...já bych vítala cokoliv. Trénování by bylo super, ale raději bych šla na misi...chtěla bych se připojit k nějakému týmu ale nevím, pořád mám tak nějak strach. Být členem týmu mi přijde jako velká odpovědnost," rozpovídala jsem se.
Podívala jsem se, na co že se to vlastně bráška kouká. Fontána...byla sice krásná, ale nedokázala rozptýlit mé pochybnosti. Připojení k týmu je pro každého ninju samozřejmostí, já se ale přesto pořád zdráhala o něj požádat.

Bez náznaku pohybu jsem poslouchal Setsuko. Pak jsem se zhluboka nadechl, jelikož jsem se chystal mluvit víc než obvykle. Je to sice zodpovědnost, ale přináší to i mnohé klady. Zábava na misích, krytí v souboji, nebo jen smích. Až se k některému z týmu přidáš, bude to lehčí než si představuješ. Snažil jsem se ji rozveselit, i když já jsem nikdy s lidmi tak dobré pouto neměl.

"Hehe, ty mě vždycky nějak potěšíš," usmála jsem se. "A co ty? Chtěl bys mít taky svůj tým?"
Podívala jsem se na něj zkoumavým pohledem, jako bych chtěla zjistit, jaké emoce se skrývají pod jeho maskou.

Podíval jsem se na oblohu, která kvůli mlze nebyla moc vidět. Sám jsem nevěděl, jestli bych chtěl patřit do týmu, nebo pracovat sám. Myslím, že pro ostatní by bylo výhodnější, kdybych pracoval sám, takže po týmu nějak neprahnu. Odpověděl jsem na konec. Být se Setsuko mi úplně stačilo a pouta s ostatními jsem nevyhledával.

"Aha...hele, mám nápad! Pojď se mnou trénovat, aspoň taijutsu," rozzářila jsem se a udělala na něj psí oči. Věřila jsem, že to bude fungovat, tahle "technika" mě ještě nikdy nezklamala.

Proti tréninku jsem nic neměl, jelikož zlepšovat taijutsu se mi hodilo. Vstal jsem z lavičky, napřáhl jsem ruku k Setsuko a nebýt masky, možná by se můj škleb mohl nazvat úsměvem. Dobře, ale místo vyber ty. Řekl jsem, zatímco jsem ji pomáhal na nohy.

"Hmm...co třeba údolí Nemu?" zamyslela jsem se a chytila ho za ruku. Pružně jsem se postavila na nohy a usmála se.

Tak pojďme. Otočil jsem se směrem, kudy bychom se tam měli dostat. Ještě jednou jsem se podíval na Setsuko, u které mě nikdy nepřestal udivovat její neustálí úsměv. Co chceš na svém Taijutsu vylepšit? zeptal jsem se, zatímco jsme mizeli v davu lidí.

(PŘESUN)

"Všechno...hlavně rychlost," odpověděla jsem neobvykle stručně a s rukama v kapsách se vydala za ním.
(přesun)