Náměstí

First topic message reminder :

Náměstí, které je velmi podobné všem ostatním.

Vzala jsem si plechovku zpět a položila jí vedle sebe. Na Shikim bylo vidět, že je dost nesvůj. Neřešila jsem to, připadalo mi to...roztomilý.
"Děkuju, že se ke mě chováš tak hezky...jsi super...no...já..." náhle jsem ztichla a zrudla. *Tohle nemůžu říct! Ne, nikdy! Baka, baka, baka!* Seděla jsem tam jako socha a přemýšlela, kterým směrem mám utéct.

Moc jsem nerozuměl tomu, co říká, ale to jsem v té chvíli neřešil. V tom momentě, kdy na mě začal mluvit jsem se na ní otočil. To byla však chyba, jelikož jí pak hleděl rovnou do očí. Než by si to uvědomil, jeho hlava klesala k její. Únava ho už úplně ovládla a oči se mu zavírali. Jeho předchozí hyperaktivní kousek mu vzal už veškerou energii. Hlava mu klesla až na úroveň Arame. Kdyby se čelem nezachytil o její, pravděpodobně by to skončilo nehezkým, ale příjemným nedorozuměním. Po tom, co se bouchl do čela ho to vzbudilo. Když otevřel oči, hleděl přímo do očí Arame a nemohl se pohnout, ani kdyby nechtěl. Jeho tělo bylo najednou jako svázané. Tak potupně a trapně se necítil ještě nikdy.

Nasucho jsem polkla a vytřeštila oči. Došlo mi, že jsem asi rudá jak rajče a to mi moc na klidu nedodávalo. Chtěla jsem něco říct, ale nenapadalo mě nic, co by v tuto chvíli nepůsobilo trapně. Jenže mlčení bylo taky trapný. Došla jsem k závěru, že ať udělám cokoliv, bude to strašně trapný, takže je to vlastně jedno. Chytila jsem ho za ramena a opřela ho o lavičku.
"Seš přetaženej," informovala ho jakoby nepřítomně, i když jí bylo jasné, že o tom ví. "Měl by ses vyspat. Kde bydlíš? Doprovodím tě. Stejně je to moje chyba, žes tak dlouho nespal."

První reakce, kterou jsem byl schopen projevit, bylo zběsilé omlouvání, takže jsem Arame skoro neslyšel. Pak jsem se na chvíli zastavil a informoval jsem jí o svém bydlišti. Není to tvoje vina.. sám jsem si to vybral. Řekl jsem na její poznámku a pak jsem se postavil. Sice se mi domů rozhodně nechtělo a už vůbec se mi nechtělo od Arame, no v tomhle stavu bych pravděpodobně usnul každou chvíli ať už by to bylo ve vodě, v posteli nebo lavičce. Vydal jsem se potichu tím směrem, stále ještě zahanben svým předchozím skutkem.

S pobaveným šklebem jsem Shikiho následovala. Kdo by to do něj řekl? Nepotřebovala jsem být medik k tomu, abych zjistila, že je na hranici svých sil. vypadá to, že se celou dobu přetvařoval. Ale proč? Zvláštní... Stejně už bylo dost pozdě. Na obloze se začaly objevovat první hvězdy, i když ještě nebyla úplně tma. Začínala mi ale být zima, ačkoliv jsem to an sobě nedala nijak znát.
(přesun)