Ulice Shinryuu

Ulice, ve které žijí váleční veteráni i ti, co přežili krvavou Mlžnou.

Po dlouhé době, kdy jsem se vyptával vesničanů, jestli nezahlédli Mizukageho - oprava mého bratra, který určitě zase někde lítá po všech čertech. Nejradši bych si teď zašel do nějakýho černýho koutečka a sám si tam depkařil, ale dneska na to opravdu nemám chuť, vždyť to můžu dělat i doma. Potřeboval bych odreagování. Vhodná oběť? Ani za mák v dohlednu.
Hořce jsem se ušklíbl, roztáhl se na jedné z laviček a pozoroval se zakloněnou hlavou oblohu, aspoń jediná neměnná věc v tomhle nádherném světě. Ta ironie z těch myšlenek přímo čiší, škoda, že jí vnímám jen já. Znovu jsem se ušklíbl, propaloval pohledem černou oblohu a prostě tam jen tak seděl. Bezcílně, jako vždy. V ANBU přesto, že to byla otrava, člověk tam měl vždycky, co dělat, ale tady? Nic.

Šel jsem ulicí. Nevnímal jsem zimu, ani déš´t co se zpustil z nebe. Měl jsem náladu horší než pod psa! Připadal jsem si jako největší ztroskotanec na světě. Ruce jsem měl v kapsách, plášť mi výřil kolem těla, ale já měl chuť vzít ho a nacpat do nejbližšího kanálu.
A pak jsem o něco zakopl. "Ksooo!" vykřikl jsem a vzepřel se na rukách. Země byla chladná a studená! "Baaaka Sho!!" zahučel jsem a otočil se na záda. Jen jsem tam tak ležel a díval se do nebe. Toshi se rád díval na hvězdy...

Zamračil jsem se, když se rozpršelo. Ne, že by mi déšť vadil, ale není zrovna příjemné, když vypadáte jako zmoklá slepice, která si přivedla celé stádo slepic, aby si z vašeho oblečení udělali pořádný kurník. Mou pozornost nakonec upoutalo něco, co se momentálně rozmázlo na zemi a hádejte kvůli čemu? Kvůli mě, respektivě mým nohoum. Kdo?! Většího dementa jsem neviděl.. Ušklíbl jsem se, naklonil se a až pak si všiml, že ten týpek, byl ve skutečnosti můj hledaný mladší bráška. "Ale, ale, Mizukage-sama by neměl ležet na zemi, ne?" Ozval jsem se uštěpačně. "Stále stejný pako, co.. Bráško?" Znovu jsem se poušklíbl a pozoroval ho, jestli tam hodlá strávit celý večer nebo se rozumně posadí? Jako malé dítě, ne je na úrovni batolete!

"Toshi!!" rozhodil jsem šťastně rukama, až jsem ho prvotřídně a především nechtěně sejmul. "Goomene!!" vykřikl jsem hned, zvedl se a šel zkontrolovat jeho přeražený nos. "Tosho!! Co tu děláš Nii-chaaan?! Já na tebe zrovna myslel! Hrozně rád tě vidím!" usmál jsem se tak zářivě, že by i v Kiri vyšlo slunce!!

Nestihl jsem vykrýt zásah a zkontroloval, jestli neteče červená. S úlevou jsm zjistil, že ne. "Ty jsi pořád stejný pako, jak někoho jako tebe mohli zvolit Mizukagem?" Mumlal jsem a nechal nos nosem, odstrčil jeho rádoby ošetřovatelské pomoci a ušklíbl se. "Jo jo, taky tě rád vidím.." Dodal jsem, vymanil se z jeho drtivého sevření. "Aby sis tím věčným křeněním nevypáčil hubu z pantů.." Dodal jsem a protočil panenkami. " A co tu dělám? Co by jsi asi tak řekl? Medituju? Ach jo, ty jsi prostě děsnej případ.." Zakroutil jsem pobaveně hlavou. Jak TOHLE může být se mnou příbuzné?
"Jo, můžeš mi říct, kde věčně věků lítáš? Sehnat tě v kanceláři byl horor. Neviděl jsem tě už pěkně dlouho, a jak vidím, pořád jsi nevycválaný nedospělý jedinec" Zamumlal jsem, to říká ten pravej.

Zklopil jsem hlavu a spustil ruce podél těla. "Nii-chan já to totálně zvoral! Kdybys mě nevyprovokoval a já kvůli tý blbý sázce nezkusil ty zkoušky, mohl jsem mít klid!" zavrčel jsem. "Jde to se mnou do kytek Nii-chann!" nasadil jsem útrpný pohled. "Potřebuduju cigáro!" vzdychl jsem a podíval se na něj ala vyndej to a dělej!!

"No co, aspoň naši na tebe hrdí můžou bejt. Post Mizukageho, dodržel si tradici. A co jsi zase zvoral? Horší než já, to nebude..." Podotkl jsem a ušklíbl se, načež jsem sklopil pohled k obloze. Chvíli jsem zamyšleně přemýšlel. "Kazím ti dobrovolně zdraví,.." Rezignoval jsem nakonec a s pokrčením rameny jsem vytáhnul k kapsy krabičku a hodil mu jí. "Ale chci jí zpátky... Tak povídej.." Dodal jsem p omenší odmlce, znovu zvrátil hlavu dozadu a pozoroval provazce deště, jak sklouzávají z budov za mnou. Prostě takový ten typický nezaujatý pohled.

Vzal jsem si krabičku a hned rakovinu v tubě zapálil. Svezl jsem na zem na obruvník a opřel se o ze´d domu. "Nii-chan, já neměl bejt Mizukage! Nemám na to, jsem k ničemu... meče legendárních šermířů ukradl někdo, kdo ani nevím kdo je! Měl jsem je víc hlídat! Jsem na nic!" zhrozeně jsem se nadechl a vyfoukl kouř.

Shoa chytla depka? Líně jsem svůj pohled přetočil zase k němu, jak si nikotinem zacpává plíce, no co je dospělej. "Děláš z toho zase obrovskej problém, tak je někdo vzal. Jsi Mizukage, ne Bůh. Nemůžeš vědět všechno, předvídat budoucnost. Za prvé ty meče nebyli určitě všechny pohromadě, některé Kiri ještě chybí, řešilo se to na Velitelství dost často. A k tomu ten druhý problém, holt budeš muset svolat pátrací tými, ale na depkaření jsem tu specialista já, ne ty.." Zamumlal jsem, celkem (ne)logicky celý problém shrnul. "Jo, tak jak to vidím, asi tě zpráva, že mě vykopli z ANBU nepotěší, co?" Pozveedl jsem jeden koutek úst a dál pozorval okolí, i když jsme tooh už moc neviděl. Dělat si problémy se sakra nevyplácí.

"Ale já jsem-COŽE?! Vyhodili tě z ANBU?! Baaka co jsi zase dělal?!" hodil jsme po něm naštvaně krabičku a pleskl se do čela. "Táta tě zabije! A mě taky až mě vyhoděj z postu!" zahudroval jsem a znovu potáhl. "Měl jsi mi pomoct baka, ne přinést nový problém!!" začal jsem se litovat.

"Pokud sis nevšiml, otec ke mě neoplývá láskou už od 16-ti, tohle přežije" Ušklíbl jsem se a pak jen pokrčil rameny a chytil krabičku, tak tak, málem skončila v blázivé kaluži pode mnou.
"Víš bráško, prostě jeden malý incident s Velitelkou ANBU, to je věc, kterou tvůj mozeček nemůže pochopit.." Ušklíbl jsem se a čekal na jeho reakci, přesně jsem věděl jaká bude. "A nevykopnou tě z postu, kooh by tam dali? Pche, ty meče se prostě najdeme, od kdy jsi ty pesimista?" Dodal jsem se zdviženým obočím.

"Zase ženská?! Kdyby jsi se stejnou zaujatostí řešil mise, Kiri by byla nejsilnější zemí světa!!" vrčel jsem naštvaně. "Nejsem pesimista, ale realista! Vyhodí mě! CO budu dělat?! Vždy´t já to nudný papírování mám vlatsně rád! Ashaya-san mi vždy srovná papíry, kapky bubnují do okna, na stole se skvěle spí.. nii-chaan pomůžeš mi, že jo?!" opřel jsem na něj štěněčí pohled.

"Co třeba věta -nenechat vymřít klan- to ti nic neříká?" Dodal jsem, no pak jsem si vyslechl jeho proslov o tom, jak to nezvládne a podobné kecy, ale jeho poslední věta mě zarazila. "Hele, mě do svých věcí ne- Ne, nezkoušej ten štěněčí pohled!" Pozdě, samozřejmě, jsem mu na to skočil a zavrtěl rezignovaně hlavou.
"Co já s tebou mám dělat?! Od kdy já tě tahám z průserů?! Prostě okamžitě prohledej kancl, spisy o tom, kdo kdy ty meče kdy viděl, vlastnil a tak. Dohledávej detaily a najdi senzibili, sám to moc dobře víš. Ty meče najdeme, protože jinak mi s tou sebelítostí nedáš pokoj. Nebudu tě sekýrovat, jak čtyřletého fakana, sám se sebou něco uděláš.." Ušklíbl jsem se, vstal a oprášil si kalhoty. "A teď poď, nevím jak ty, ale mě to tu přestalo bavit.." Dodal jsem. Ruce jsem jako obvykle zarazil do kapes a s neutrálním výrazem pozoroval tu hromádku neštěstí, natáhl jsem k ní ruku a pokusil se nešklebit.

Usmál jsem se jako pětileté dítě. Vlastně jsem se tak cítil. Zase jsem byl jednou hrdý, že tohle budižkničemu a povaleč je můj bratr! Zase jsem jednou věděl, že tu je, když ho potřebuju a zase jsem v něm jendou viděl dětskej idol, kterému jsem se chtěl podobat. Vytáhl jsem se na nohy a znovu se usmál jako sluníčko. "Haaaai!!" kývl jsem energicky. "Jdeme do kanclu, Ashaya-san určitě bude něco vědět! Yosh!" nadšeně jsem se vydal do kanceláře.

jde do ulice s cílem najít nějakou restauraci aby se trochu zotavil po tréninku po chvíli hledání najde nějakou hospůdku ale místo jídla se dal do řeci s lidmi co znali Zabuzu.. Na hlad a únavu uplně zapomněl a šel směrem domů když uviděl Kageho s jakýmsi druhým člověkem....
zdravím omlouvám se že ruším ale chtěl jsem se zeptat na ty meče... vyšlete nějaký tým nebo necháme toho Akia až je dá dohromady a pak ho najdeme? zeptal jsem sea přitom jsme si koutkem oka prohlížel toho druhého

Jen jsem nad tím zavrtěl hlavou. Tohle je ten nenapravitelnej Sho, co tu ještě před chvíli seděl jak ztroskotanec katastrofálního stupně? Při zmíńce o asistentce jsem zpozorněl, že by objekt nového zájmu? To se ještě uvidí. Zjistil jsem, že přestalo pršet, odfrkl jsem si a vyrazil za tím hnědovlasým pakem do kanclu. No, šel bych, kdybych nezaslechl nějakou osobu. Zastavil jsem se a bez určitého zájmu si jí prohlédnul. Sho byl ten výřečný.

Nejprve jsem hodil tázavým pohledem po Toshim, ale pak jsem si odkašla. Sho ty jsi tady Mizukage!! "Složím pátrací tým, co najde toho, kdo ukradl meče. Pokud budeme mít meče u sebe, ten Akio určitě přijde k nám..." pronesl jsem zamyšleně a podíval se na bratra, jestli mé rozhodnutí schvaluje. Přišel jsem si jak malej kluk... a byl jsem fakt rád! Pro sebe jsem se usmál. Jsem asi vážně ještě dítě...

dobrá ale příjde i tak.. přece jen jeden meč nám zůstal ne? je dost hrdý a taky hloupý na to aby sem došel aby dostal ten jeden meč i když bude mít zbývajících šest... Nechci vám radit ale radši bych posílil obranu vesnice a úroveń shinobi kteří tady jsou.. Pak se Akia bát nemusíme řekl klidným ale unaveným hlasem...

"Promyslím to!" kývl jsem hlavou. " Uvidíme, jak to uděláme... děkuji vám za pomoc!" lehce jsem se usmál. "Když dovolíte, půjdeme s bratrem do kanceláře.." kývl jsem na černovláska vedle sebe a rozešel se i s ním středu vesnice.

dobrá... já též ještě někam musím.. naschle a odešel směrem domů

Šla jsem touto cestou a ohlížela se jestli tu někoho potkám.
Tu jsem zpozorovala muže co tam stojí..a tak..
´´Mohla bych se vás zeptat kde tu najdu Mizukageho?´´

Ja som dobehol za Yukki a ostal som potom stáť .
Skoro som to až neubrzdil no to bolo len skoro !
Nakoniec som ostal stáť a počúval som čo sa dohodne .

(presun do Suny)

Šel jsem po ulici hledajíc mizukageho protože se ho chci na něco zeptat ale místo toho potkávám spoustu jiních lidí a půlku znich a ni neznám ale přesto doufám že ho najdu