Dům Mizukageho

First topic message reminder :

Zde Mizukage většinou není jelikož musí obíhat celou vesnici kvůli jejím problémům.

Haaai !! povedala som nadšene a jednou rukou som si z misky niečo vybrala.. hneď som to začala baštiť zatiaľ čo som prešla dvermi za ktorými som len čakala kedy pôjde prvý.. vôbec som sa tu nevyznala !

Vešel jsem do domu, klíčky hodil do mističky na poličce a ustoupil. "Pojď dál..." usmál jsem se na ní. Zul jsem si boty, vešel do domu a pod schody ukázal nahoru. "Můj pokoj je ve druhém patře, úplně vlevo. Je tvůj!" pousmál jsem se. "Jestli tedy něco chceš...?"

Len som prikývala na znak že rozumiem.. a po tom že netreba.. proste.. som bola taká nejaká tichá. Bez slova som vyšla po schodoch priamo do jeho izby. Mohol si všimnúť že okrem meča zo sebou nič nemám, žiadne náhradné oblečenie ani podobne. Všetko mi totiž zničili trosky .. vlastne som sa k nemu ani nedostala ! .. Vošla som do izby pri čom som jedným pohľadom prezrela každý jej kút. Rozmýšľala som nad sprchou, nakoniec som to však zavrhla, nevedela som kde je a bola som dosť unavená na to aby sa mi proste "nechcelo".. Vyzliekla som si čierny plášť, nohavice a pod.. o chvíľku som už ležala v posteli iba v spodnom prádle. Zrak som upierala na strop. Síce to nebolo vidieť tak som práve prežívala strach, strach ktorý bol vo mne hlboko zakorenený.. strach ktorý bol mojou súčasťou už dlhé roky. Strach zaspať. O niekoľko minút bola však únava stále väčšia a väčšia. Ja som sa iba ponorila do ríši snovm na miesto ktorého som sa desila najviac vo svojom živote. Pomaly sa v mojej mysli začali otvárať isté "dvere".. ktoré sa otvárali vždy keď som spala, dvere ktoré boli súčasťou celého môjho strachu. Dvere cez ktoré prešli tie najhlbšie spomienky, zážitky, ešte z môjho ranného dectva.. spomienky pri ktorých mi tuhla krv v žilách. Ako každú inú noc, aj túto som strávila v podstate v mukách.. rozprávanie zo snov.. sem tam mi dokonca ušiel aj pridusený výkrik.. hrozne som sa potila a tiež som sebou trhala.. aj keď to iba občas.. počas spánku mi opadla kamenná tvár.. zračili sa v nej všetky zúfalé pocity, strach, beznádej a podobne.. ktoré som prežívala keď som znova a znova prežívala svoju najrannejšiu minulosť.

Hleděl jsem za ní, jak zmizela v patře. Nedokázal jsem z toho místa odtrhnout zrak ještě hodnou chvíli. Ta dívka mě prostě... nechápal jsem jí! Viděl jsem už hodně lidí, různé typy, ale ona byla taková... byla z ní citit samota a možná mi to jen přišlo, ale jako by chtěla pomoct... Zavrtěl jsem hlavou.
Původně jsem si chtěl jít ještě do ložnice pro pyžamo, ale uprostřed schodů jsem se zarazil. Jasně, bude se zrovna svlékat a mě klepne! Zase jsem se tedy otočil a vycouval zpět do kuchyně. Chvíli jsem si četl nějaké spisy, ale zkuste se soustředit, když nad vámi spí krásná holka, představujete si jí ve své posteli a... Sho na co to zase myslíš?!
Zmučeně jsem vzdychl, teatrálně vstal a doslova zapodl na pohovku. Nepříjemná madrace mě zatlačila do zad Tak.. to bude noc! Avšak, než jsem si stačil sám sobě postěžovat, spal jsem jako zabitý.

Vstala som skoro ráno, bola som hrozne mokrá, teda spotená.. vlastne som momentálne tak rýchlejšie dýchala.. Na tvári sa mi však znova usadil nemenný výraz ktorý ma sprevádzal celý včerajšok. Ďalšia noc za mnou, patrila k tým nepríjemnejším aj keď, poslednú dobu som prežívala len takéto. Vstala som z postele a začala som hľadať sprchu. Nakoniec som ju aj našla, pustila som na seba studenú vodu a pomaly som sa osprchovala. Po sprche som v kúpeľni hladala niečo ako uterák, nakoniec som aj nejaký našla, bol pomaly väčší než ja, omotala som ho okolo seba a pomalým krokom som sa začala prechádzať po dome. Vlastne som hľadala Mizukageho, teda, Shoa. Našla som ho ako spí na pohovke, nebudila som ho, ani som si nesadla k nemu, proste som tam stála a upierala na neho ten svoj chladný, niekto by povedal pohľad zabijáka. Čakala som kým sa zobudí.

Probudil jsem se, vlastně ani nevím kde, zřejmě jsem usnul zase někde, kde nemám. Lehce jsem se poušklíbl a pak se zvedl. Zamířil jsem někam, kde by mohla být koupelna, rozhodl jsem se vysprchovat. Jak jsem tam tak stál pod studenou vodou, zjistil jsem, že už asi vím, kde jsem. V domě mého bratříčka. Vylezl jsem ze sprchy, navlékl na sebe nějaké čisté oblečení a pak sešel po schodech dolů do kuchyně. No, cestou skrz obývák mě něco zarazilo. Viděl jsem Shoa na křesle, no skoro jsem ho neviděl, protože jsem doslova pohledem hltal dívku před ním. Že by Sho.. Konečně? Mihlo se mi hlavou a neubránil se dalšímu šklebu. Sho, Sho. Opřel jsem se o nejbližší zeď, chvíli je pozoroval, no řekněte, kdo by se nepodíval, když tam je dívka jen v ručníku? No, nechtěl jsem bráškovi kazit radost. Zarazil jsem ruce do kapes, sice jsem chtěl něco štiplavého odseknout, protože on mi zakazuje vodit si někooho domů a přitom on sám...Tse Jen jsem se pro sebe uchechtnul a pak zmizel v kuchyni. Hodlal jsem se nasnídat a pak zřejmě vypadnout ven, jo přesně to!

Otravné slunce! První prudce pozitivní myšlenka dnešního rána mi vlezla na mozek a já neradostně rozlepil víčka, pod která mi nehezky lezli sluneční paprsky. "Ummm..." vydal jsem, promnul si oči a mechanicky se posadil. Dlooouze jsem zívl se porozhlédl se po pokoji. Koberec, křeslo, dámské nohy, stoleček, židl-MOMENT?!
Pohledem jsem se zase vrátil zpátky, zaklonil hlavu a skoro i s křeslem spadl dozadu, jak jsem se dívky lekl. "Kyaaa..." chytil jsem se za srdce. "Lily! Tohle už mi nedělej!!" vydechl jsem konsternovaně a snažil se vzpamatovat.
Po chvilce jsem se pousmál, srdeční kolaps přešel! "Jak se ti u mě spalo..? Snad ti to tak moc nevadilo..." zvedl jsem se z křesla a protáhl si stuhlé svaly. Šmarjá, gauč už víckrát ne!!

Jeho reakcia vo mne nevyvolala.. absolútne žiadnu, stále ten istý výraz ako včera.. stále ten istý ľadový kľud.. Sho, odmlčala som sa na chvíľku, nie že by som sa hanbila ale, nejak som nevedela sformulovať otázku .. teda tento typ otázky na Mizukageho.. nakoniec som usúdila že sa spýtam, úplne normálne aj keď.. u mňa sú aj normálne veci úplne šialené ! Potrebujem oblečenie. Moja "prosba" celkom divne kontrasovala s mojim hlasom.. ako keby som sa pýtala úplne bežnú otázku ako "koľko je hodín" či tak. Nemohol si nevšimnúť že som tam len v uteráku, vlasy som mala teraz rozpustené takže mi siahali až pod lopatky a ešte o niečo nižšie.

Přišel jsem předům a pomyslel si Ten mizukage si ale žije jelikož byl tendům dost velký přídu ke dveřím a zaklepu na ně potě si sednu na schody a čeká nežnikdo otevře dveře.
Je do cela zima asi sem trochu rozmazlel když jsem byl pryč pomyslím si

Při její otázce jsem si až teď uvědomil, že přede mnou stojí polonahá. Zčervenal jsem jak malina. Je skoro nahá.. má jenom ten ručník, ty vlasy jí tak smyslně spadají na záda, je nahá a... SHO!!! Zavrtěl jsem hlavou. "Já-já nemám žádné dívčí oblečení..." zamumlal jsem a snažil se dívat někam hodně jinam, než na ní! "Mů-můžu ti jedině půjčit něco svého..." poškrábal jsem se ve vlasech a pokrčil rameny.
Pak někdo zaklepal a vysvobodil mě z té trapné situace. "Moment..." vyrazil jsem ze sebe a rozešel jsem do předsíně. Sakra, sakra, sakra... fakt už potřebuju ženskou!!
Otevřel jsem dveře. "Haai..?"

4ekal jsem na schodech poté se otevřeli dveře a vnich byl miizukage " to sem rád ževám nic neni mizukage-sama" řekl jsem u a zvedl se zechodů a pak mu říkám "ale proto tu nejsem prý se do Kiri vrátila Samehada a já se přišel zeptat jestli byste mi ji nedal protože jsem vlastně dědic když jsem z klanu Fuguki " a když do řeknu tak čeám na odpověď

Ako vždy môj pohľad ostal nemenný.. pozerala som sa bez žmurknutia priamo do očí Mizukageho. Koktal, zas takú hroznú dedukciu že b som to nespoznala som nemala ! Prešla som to však mlčaním.. niekto po chvíľke zazvonil a ja som tam len ostala stáť.. čakala som kým sem Sho znova príde. Vlastne som sa nehla ani o centimeter.. jediný pohyb bol zdvíhanie a klesaniu hrudníka čo ľudí usvedčovalo to že dýcham a nie som len nejakou sochou.

"No..." prsty jsem si prohrábl vlasy. "Promiň, ale Samehadu ti nedám... ten meč je dědictví Kiri... neznám tě, nemám důkaz, že mluvíš pravdu, neznám tvé schopnosti.. chápej, nemůžu ti jen tak dát do rukou něco tak cenného..." pozvedl jsem ramena. Nemysli na ní Sho!

"no neuvědomil jsem si to ale myslel jsem že si mě bude te pamatovat já jsem Kunichi z klanu Fuguki víte ten jak odešel na cesty no a teď jsem se vratil když jsem zjistil že naše dědictví se vrátilo" řeknu mu a ukážu mu deník který sem spisoval od doby kdy jsem odešel

Objevila jsem se na rohu ulice a dívala se za tím klukem. Mluvil s nějakým mužem. Svraštila jsem obočí.
Že by tohle byl Mizukage? Mám zase ten pocit, ale... nejde z něj takový děs, jako z toho slova.
Stála jsem dál na rohu a vítr si pohrával s mými vlasy. Nemohla jsem vědět, jak to vypadá. Oficiálně mrtvá, členka klanu Temuri, tvůrkyně klanových mečů stojící na rohu s Sooseiji u pasu. Vypadala jsem jako duch. Nebo Edo tensei.

"Omlouvám se, jsem na tomhle postu nový..." pousmál jsem se. "Zkrátka... než ti ten meč dám, chci vidět, co umíš a že si ten meč zasloužíš... a taky, že ti můžu věřit, že ten meč nevezmeš a nezmizíš s ním..." pousmál jsem se a pokrčil rameny. "Omlouvám se, je to asi tvrdé, ale pochop mě..."

"Ano chápu myslíte jako Kisame a jak vám mám dokázat že to dokážu mít" řeknu mu
a začnu si prohlížet své zápisky šel jsem po cestě směrem do Konohy a v tom přede mě skočil jeden shinobi z klanu Nara cyti mne do své techniky a poté co mudošla čakra tak jsem na něj mohl zaútočit svými technikami což byla mlha a poté tiché zabíjení přečtu si potichu ale nevím proč jseem si četl zrovna toto.

Pomalu jsem se rozešla k těm dvěma. Rozhodla jsem se, že ten muž nejspíš nebude Mizukage - kvůli tomu pocitu a tak jsem se chtěla zeptat, jestli neví, kde je.

"No... snaž se být dobrým shinobim.. pak uvidím, jestli si jí zasloužíš!" pousmál jsem se a opřel jsem se o futro. Všiml jsem si ženy, která mířila k mému domu. Dneska se to tu nějak rozrůstá! Napadlo mě.

"Když myslí te " řeknu mu a pak se kouknu po holce která přicházela než knám dojde tak se otočím na mizukageho "pozor mizukage neví nic osobě a ani otom kdoje" řeknu mu

"E...?" zamrkám na něj nechápavě. Potom svůj pohled zaměřím na ní.

"A kdo má tu Samehadu" zeptám se ho ale naznačím žeje to jenom otázka a že nemám nic v plánu

"Je uschovaná v Kiri.." odvětil jsem neurčitě.

Došla jsem až k nim a na tváři se mi objevil úsměv. Falešný. Ale velmi dobře hraný. Ve skutečnosti jsem byla nervózní, jak pes.
Ehm... omlouvám se, že ruším, asi náhodou nevíte, kde je mizukage?

"aha Já slyšel že jí má kabuto" řeknu mu a poté se obrátím na dívku která přišla "stojí vedle mě" řeknu jí