Přišla jsem na náměstí. Byla tma. Na obloze svítilo miliony nádherných hvězd. Nekteré svítily hodně jiné zase jen tak na okrasu. Stála jsem tam se zakloněnou hlavou a dívala jsem se na to úžasné noční nebe. Nevím proč ale nějak mě přepadl smutek. Objala jsem se rukama. Vanul mírnější vánek, který si pohrával s mými vlasy. Znovu jsem ucítila v stech kovovou pachuť. Zvedla jsem ruku a konečky prstů jsem si otřela koutek úst. Pak jsem tuku zvedla k očím. Měla jsem na nich ktev. Zavřela jsem oči. Bylo to stále častěji a bolest se už nedala téměř vydržet. Ani prášky nezabíraly. Už jsem jen čekala, kdy to dojde do té míry, že se můj trénink obrátí proti mě a zabije mě konečně. Promiň, Daisuke... Po tváři mi stekla slza. Už jsem byla smířená, že prostě přijde čas a umřu. Jenže to bych nemohla se s nikým střetnout. Udělala jsem tak a došlo to až tak daleko v co jsem ani nedoufala. Nechtěla jsem umřít, teď když jsem potkala někoho, do koho jsem se zamilovala. Jen ti přidělávám starosti. Povzdechla jsem si. Nemělo cenu tam zůstat stát. Vydala jsem se z náměstí pryč.
(přesun)