Hřiště za Akademií

First topic message reminder :

Malé hřiště s pár houpačkami a místo pro hry s míčem

Po jej otázke som sa začal silno smiať."Hahahaha tak toto ti teda vyšli Yukki toto som od teba nečakal.Utrem si slzy čo mi s tekali s očí a opať sa zahladel na ňu.No tento krát tu nebolo nič smiešne.Pretože plakala na zemi a vyzerala ako kebyže je stratená.Dhobehol som k nej a klakol si ku nej,utrel som jej slzy a zdvihol jej hlavu ku mojej.Nerozumiem tomu čo sa s nou deje ved to nedáva zmysel.Ešte nejaku chvílu hladím do jej očí a nakoniec sustím zeb zbytočnych otázok čo a ako."Moje Meno Daisuke Maeda som jeden žijuci s našého klanu našou špecializáciu je doujutsu čo je naše Kekei Genkai Keikore charakterizuje sa zelenými očami a určitými stupňami techniky a je toho omnoho viac".Vyrastal som daleko odtialto no jedného dna som sa rozhodol svoju rodnu zem opustiť a vydal som sa preč a nohy ma zaviedli sem."Prežýval som tunak roky až ma nakoniec našla moja sestra ktorá ma má naozaj rada jej meno je Yukki Maeda!!"Prehovorím s vážným tonom hlasu a čakám čo od nej tento krát vypadne.

´´Ty..ty jsi můj bratr?´´zeptám se a otevřu oči s nadějí, že si vzpomenu. Zahledím se do jeho očí. Pousměji se. ´´Můj bratříček?´´Zvednu ruku a pohladím ho. ´´Já mám bratříčka? Jsi krásný víš to?´´ řeknu mu. Pomalu se zvednu a vyndám další lízátko. Asi to byl můj zlozvyk...řeknu si. Z brašničky mi vypadne také deníček. S údivem ho vezmu do rukou a zadívám se do něho. ´´To...to je moje?´´ tázavě se podívám na všechny kolem. No trošku jsem taky tušila, že dokážu i ne moc dobré věci. Vzdychla jsem si. Až tento deník otevřu, dozvím se co se mi stalo? Nebo co jsem byla? Svírala jsem ho v rukou a toužila poznat co se v deníku skrývá. Ale co když tam nic není a nevzpomenu si? Co pak?

Po tom čom som jej všetko povedal i tak nevedela kdo som.Nemal som tušenia o čo ide a o čo sa jedná bola to kao ničná mora uprostred otvorenych očí.Nevedel som prečo ale lepšie bude ak bude v myšleinke že som neni jej brat."Nie mýliš sa ja som neni tvoj brat a ty si neni moja sestra sme len známy".Prehovorím k nej sice s bolesťou na srdci ale chcel som musel som,čo keby týmto mohol začať jej nový život a ona by sa nemusela vracať do toho starého kolobeku?Možno možno by sa odputala od klietky ktorú má naš klan.Všimol som si ako je jvypadol denník s vrecka.Nevadí i ked si ho prečíta a bude tam o mne nebdue vlastne vedeť že som to ja.Pozriem ku nej "pod odprevadím ťa domov vie mdke bývaš".Dám sa pomali do kroku no na chvílu zastavím."Tvoj brat zomrel".Dám dole hlavu a pomalím krokom kráčam vpred.
(presun)

(presun)

Stála jsem tam a sledovala, jak odešel Bill a poté i Yukki se svým bratrem. Teď jsem tam zůstala sama. A připadala jsem si jako idiot. Nedokázala jsem nic udělat. Byla jsem prostě idiot, který nic nedokáže. Otočila jsem se tedy a velmi pomalým krokem jsem se vydala domů. Hlavou mi běhaly různé myšlenky. Co bude s mou senseikou, když si teď nic nepamatuje? Co budu dělat?
Netuším.
(přesun)

Hideki Matshushita

Moje dni na Ninja akademií už skončily a ze mě byl Genin. V tuhle chvíli jsem neměl nic moc na práci a proto jsem stál na hřišti akademie a koukal se zezadu na budovu, ve které jsem prožil dlouhou dobu svého života a na kterou mám spoustu vzpomínek a to jak dobrý tak i špatných. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem se konečně posunul dál ve svém životě, ale při tom všem vzpomínaní mi to už teď začalo chybět. Ten život kde jsem neměl nijak moc problému a jedinou mou starosti byl Riku společně s Aoi. "Áááá proč jsem si na tohle zase vzpomněl? Aoi-chan..." Povzdechl jsem si a bylo evidentní, že jsem k ní pořad něco cítil a to i přesto, že teď si šťastně žila s Rikuem. Po pocitech lítosti mě popadl hněv, který po pár sekundách vyprchal. "Nenechám si zkazit tuhle pěknou chvilku takovýmihle hloupostmi. Musím se přes to povznést... povznést? Říká se to vůbec takhle? No, to je jedno." Ještě nějakou tu minutku jsem se díval na budovu a okolí, a poté se otočil zády. "Je čas jít dál." Po téhle větě jsem se rozběhl náhodným směrem pryč z akademie s menším úsměvem na mé tváří. Teda alespoň jsem to měl v plánu, než mi na zem spadlo Pocky. "Are?..." Slyšel jsem, jak něco spadlo a podíval se dolu před sebe a poté za sebe. "Ááá..." Přiběhl jsem ke sladkosti, která mi spadla na zem, ale naštěstí byla v obalu, takže se nic nestálo. Sebral jsem ji ze země a poté pokračoval dál. "Tohle úplně zkazilo můj odchod."
(Přesun)