Hřiště za Akademií

First topic message reminder :

Malé hřiště s pár houpačkami a místo pro hry s míčem

Dívala jsem se jak odchází. "Hmmm..." zvedla jsem se. "Zatím..." odvětila jsem a oprášila si kalhoty. Potom jsem vrazila ruce do kapes a rozešla se domů. (Přesun)

Zůstala jsem na hřišti a houpala jsem se na houpačce. Nikdo tu nebyl, což bylo štěstí jinak by si o mě pomyslel, že nejsem normální. A jsem normální? Nemám před sebou dlouho představu života a nějak mi to už nevadilo. To jsem se už smířila se svou smrtí? Nepřestávala jsem se houpat.

Chodidly jsem se zapřela o zem a tím jsem se přestala houpat. Stoupla jsem si, pustila řetěz a odstoupila jsem od houpačky. Ta se ještě chvíli samovolně houpala. Ruce jsem si dala do kapes a odcházela jsem.
Slunce zapadalo a a barvilo oblohu do červena, tak zvané červánky. Vzpomněla jsem si, jak jsem se těšívala na tmu, kdy vyšly hvězdy. Povzdechla jsem si. Myslím, že Kazekage udělal chybu, když mi svěřil tým.
(Přesun)

Zapečaťovanie konečne skončilo a my sme boli volný.Pred tým než sme sa dostali do holograficke pozície som si sadol takže moje telo za tie 3 dni nebolo až tak tuhé.Po prebratí som pozrel na Kisameho ktorý neprejavoval zatial známky prebudenia.Postavil som sa. No nič teraz by bola hluposť ísť sa vydať preč nevieme ani kde by sme boli a tulať sa v noci by nebol najlepši nápad kedže by bol náš zrak aj zhoršený vedel som že ma Kisame nájde pomocou svojho meča.
Použil som techniku henge a premenil sa na shinobi so Suny vydla som sa do krajiny a nájsť si niečo na prespanie.
(presun)

procházel jse se ulicemi a prohlížel si budovy a pak mě jedna zaujala... Akademie... šel jsme dovnitř ale nevypadalo to že by tam někdo byl... mrtvo... pomyslel jsem si a vešel na dvorek kde jsem chvíli seděl a rozhlížel se... pak jsem položil katanu vedle sebe a opřel si lokty o kolena a díval se do země... co tady vůbec dělám? řekl jsem si tichým hlasem a přemýšlel co bude dál

Dívala jsem se po hale. ´´Heh?´´ všimla jsem si chlapce co byl před pár hodinami s Killunou. *Ach ta mladá láska...* pomyslím si. Potom se tomu ale zachechtám.
Přestala jsem sama sobě rozumět. ´´Co se to...?!!!´´ řeknu a padnu na kolena a pak na
tělo. Trošku to sice zabolelo, ale vnitřně jsem se cítila o hodně více špatně. Začala jsem zapomínat. Do očí se mi navalily slzy. Cítila jsem, jakoby se mi někdo hrabal v mozku a já o tom nevěděla. Mizela mi jedna vzpomínka za druhou a já to nemohla zastavit.

Okamžitě jsem přiběhla k senseice. Nevěděla jsem, co se jí to děje, ale vůbec se mi to nelíbilo. Pohledem jsem střelila krátce po Billovi.
Co ten tu dělá? On mě snad pronásleduje, ne? Nebyla jsem příliš nadšená z toho, že tu je. Sklonila jsem se k senseice.
"Yukki-sensei, jste v pořádku?" Hloupá otázka. Ale zeptat jsem se prostě musela.

z přemýšlení mě vyrušila jakási dutá rána... co to? otočil jsme se a uviděl tam tu ženskou co přišla na střechu.. a pak uvidím Kill jak se o ní stará... kdyby chtěla pomoct tak si řekne řekl jsme si ro sebe a zase jsem začal přemýšlet...

Z očí se mi draly slzy a neměla jsem sílu na to, abych odpověděla. Bolest hlavy sílila a vzpomínek jsem měla méně a méně. Po 10minutách jsem přestala brečet a vůbec nic si nepamatovala. Hlava mě stále třeštila, nevěděla jsem nic. Ani jméno, jestli mám příbuzného nic. S bolestí jsem se zadívala na dívku..´´Kdo jsem ?´´ tázala jsem se jí. Pozorně jsem si ji prohlédla a přemýšlela. *Co mám dělat? Nevím vůbec nic. Kolikátý je rok? Kolik je vůbec mě?* doumala jsem a nemohla najít odpověď.

Byla jsem vyděšená, když mi nic neřekla. Poté, co se zeptala, kdo je, jsem naprosto zkameněla. Tak rychlou ztrátu paměti jsem nikdy nezažila a překvapilo mě to. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Zvedla jsem se a spolu se sebou jsem postavila i Yukki.
"Ty jsi Yukki Maeda. Jsi moje senseika a my teď půjdeme spolu zjistit, jestli by ti nemohl někdo pomoct, ano?" Mluvila jsem k ní jako k malému dítěti. Nikdy jsem nepomáhala nikomu, kdo ztratil paměť. Nevěděla jsem, jak bych se měla chovat.

po nějaké chvilce jsem se podíval na ty dvě co vyvádí a když jsem uviděl výraz Kill tak jsme vstal a vyšel směrem za nima... Katanu jsme si vzal do pravé ruky a pevně jí chytil.... když jsme byl skoro u nich zeptal jsem se nejistým hlasem nepotřebujete pomoct? a přitom jsme se tvářil dost divně.... co se to stalo? radši budu přiravenej kdyby jí ruplo v palici přemýšlel jsem když jsem si prohlížel Yukki.

Viděl jsem je a radši jsem se pomalu přiblížil a ospale řekl ahoj.Přičemž jsem si stidlivě promnul vlasy.

otočil jsem se a podávíval se na něj kde ten se tu vzal? pomyslel jsem si a nerchápavě jsem si ho prohlížel... co tady potřebuješ? rekl jsem dost negativním tonem....

myslím že tady není nic na zábavu a pokud se chcešš zabavit můžu se o to postarat řekl jsme podrážděným tonem.
chytl jsem katanu a byl připravený vytasit... mírně jsme se rozkročil aby viděl že mě jeho přítomnost právě vadí....

Padej přesně někoho takového po ránu To je otrava.

(nevím co jsi řekl nebo neřekl takže nevím jak mám odpostovat...)

Padej ten kluk mě naštval a to ještě po ránu Otočil jsem se na noze a odešel Toje otrava.

zasmál jsem se nudař... pomyslel jsme si a vydal se směrem ke Kill a Yukki... nechete teda pomoct? řekl jsem tichým a nejsitým, hlasem když jsem uviděl Yukki

´´Hehe...o co tu sakra jde?!!!´´ zařvu. V hlavě mi pulzovala bolest. *Jak co a proč?* zavřu oči asnažím se si vzpomenout.*Nejde to...* bylo mi tak divně, chtěla jsem brečet, ale nemohla jsem. Jako kdybychneměla slzy. *Čím to je, že mi vyschly?* otevřela jsem oči. Vypadala jsem hrozně jako kdybych zešílela. V očích jsem měla prázdno. Bylo to tím, že jsem ztratila naději? Sáhla jsem do brašny co jsem měla s sebou. Našla v něm lízátko. Trošku jsem se podivila a pak to přestala řešit. Nevědomě jsem ho rozbalila a strčila do pusy. Trošku jsem se sice po lízátku uklidňovala, ale i tak jsem byla dost rozrušená...

Byla jsem zmatená. Sledovala jsem Yukki s vytřeštěnýma zelenýma očima. Netušila jsem, co mám dělat. Jako by ze mě všechno teď vypadlo. Takhle to bylo vždycky ve všem. Pořád jsem si říkala: Takže, umím se přizpůsobit jakékoli situaci, umím si v ní poradit. Doopravdy je to ale nakonec úplně jinak. Když ta situace nastala, byla jsem naprosto zmatená.
Zvedla jsem se zrovna ve chvíli, kdy si dávala do pusy lízátko. Takhle jsem si ji pamatovala. S lízátkem. Trošku mě to uklidnilo, ale opravdu jenom trošku. Pořád si nic nepamatovala. Vzala jsem ji za předloktí nepřiliš jemně.
"Půjdeš se mnou?" zeptala jsem se mile. Nechtěla jsem jí ulížit, chtěla jsem jí pomoct. I když to asi vypadá, že o to asi nebude stát.

když jsme se na nědíval a všiml jsme si že o mě nejeví žádný zájem cítil jsme se jako páte kolo u vozu.. sklopil jsme hlavu a vyšel směrem ven... Sám jsme nevěděl kam jdu šel jsem přímo za nosem.... Ai půjdu do světa hledat nový smysl života když jsem ten předchozí ztratil... ušklíbl jsme sea na taváři mi šel vidět dost smutný výraz...
když jsem byl u bran akademie jen jsme zvedl ruku a řekl mějte se... ani jsme se neotočil a šel směrem ven
(přesun)

´´A kam ?´´ zeptám se se zájmem i když v mm hlasu šlo poznat váhání. Stala jsem a povala se za chlapcem co právě odešel. Bylo to tady takové divné, nepoznávala jsem tuto vesnici. Rozhlížela jsem se okolo, ale nic mi nedokázala něco připomenout. Přemýšlela jsem co jsem dneska dělala a tak. Na nic jsem si nemohla vzpomenout. Sádla jsem si na hlavu. Stále mě v ní nehorázně hučelo. Citila jsem se jako kdyby se mi v ní někdo hrabal. Hrozný pocit nepřestával a tak jsem se rozhodla si vzít pilulku proti bolesti hlavy. ´´Mám nějaké příbužné?´´

Bežal som bežal až ma to zaviedlo na toto miesto.Aj som zabudol že som pred chvílou absolvoval nejaké skúšky.Teraz bolo hlavné čo sa dialo s Yukki ak teda znamenie správne reagovalo.Unavený a zadýchaný som bežal stále dalej a dlaej,pomali sa mi začínali hnať slzy do očí či už nieje neskoro.No ked som konečne zbadal Yukki bol som veľmi prekvapený.Stála tam ako nič a nevidel som že by sa chystalo k nejakému boju alebo že by bola nejaká zranená.Nedávalo mi to zmysel tak som pomali kráčal k nej.Bol som rád že bude prvá ona ked uvidí moju jouninskú vestu čo bude hned vedeť že som jounin ako je ona.Cchcel som sa jej vlastne popíšiť no stále s neistým pocitom som šiel k nej až som napokon zastal u nej."Ehm ahoj Yukki"Poviem na ňu a usmejem sa.

´´A-ahoj...´´ promluvím a podívám se na chlapce, který přišel. Nepoznávala jsem ho. ´´Kdo..jsi?´´ zeptám se, ale něco se ve mě začalo budit. Nedokázala jsem ale odhadnout co. Cítila jsem se bezmocná. Znovu jsem padla na kolena a rozplakala se. *Mám tady vůbec někoho? Proč si nic nepamatuji? Proč?* v hlavě se mi objevovali další a další otázky. V hlavě mi dál pulzovala bolest. Zničeho nic spadnu na zem a s otevřenýma očima pohlížím na svět, které jsem nepoznávala. Pomalu jsem zavřela své zelené oči a soustředila se na své myšlenky.