Hlavy Hokagů

Obcházel jsem skálu a oklikou přes Kancelář Hokage jsem vystoupával výš a výš. Cítil jsem ten příjemný a jemný vánek. Cestou jsem o ní přemýšlel, snažil se vzpomenout si na staré zážitky. Jakmile si na ni vzpoměl, cítil teplo a tichý zpěv. Jakmile jsem se dostal nahoru, sedl jsem si na hlavu Hiruzena, Hokageho, v jehož době jsem odešel z Konohy. Zavřel jsem oči a na tváři se mi vykouzlil úsměv. Nevěděl jsem přesně proč se usmívám, ale v tu chvíli mi to nad mými myšlenkami přišlo příhodné. Seděl jsem uvolněným stylem. Jednu nohy jsem nechal viset dolů a druhou jsem pokrčil, nacož jsem si o ni zapřel jednu ruku. Více jsem se naklonil a hlavou se opřel o koleno.

Sledovala jsem ho, před tím mi neodpověděl, takže jsem si stoupla nad něj, aby moje tělo vytvářelo nad jeho hlavou nepříjemný stín.
"Nazdárek."
řekla jsem mile a sedla jsem si vedle něj.
"Vzpomínky?"
zeptala jsem se.

" Oo .." přitakal a zavřel oči. Po chvíli se zvedl hlavu k nebi a otevřel je. " Tohle místo je plné vzpomínek ... Na každého ve vesnici ...". " Pokud jsi mi chtěla nahnat stínem strach .. Musím ti připomenout, že já jsem byl ten co procházel temnotou světa ..." usmál se a sledoval Konohu z té výšky.

"Ne, nechtěla jsem ti nahnat strach, jenom jsem chtěla, aby sis mě všimnul."
řekla jsem a usmála jsem se.
"Vlastně celá konoha je plná vzpomínek na minulost.
A navíc, vím, že pocházíš ze "stínů temnot", ale kdybychom to měli brát takhle, tak pocházím z té nejzářivější hvězdy, což je blbost."
zasmála jsem se a nechala jsem nohy jen tak pohupovat.
Dívala jsem se přímo na nebe před sebe.
"Dneska je krásně."
špitla jsem.

" Počasí se liší od toho, jaké se ti líbí. Někdo ti řekne Ano, je krásně, ale někdo ti řekne naprostý opak .." odmlčel a po chvíli pokračoval. " Jenže ty jsi se téměř nezměnila " usmál se a dával najevo své sympatie.

"Chápu, že se ti nelíbí počasí, ale ... cože?
To co ... ty jsi ten kluk, jak jsme spolu skákali po stromech!
To neni možný, myslela jsem, že se už nevrátíš."
řekla jsem a usmála jsem se, podívala jsem se na něj.
"Kvůli tobě jsem měla modřiny všude."
řekla jsem a nemohla jsem se přestat smát.
"A taky nám nadávali na akademii, když jsme jednou trhali tašky ze střechy, pamatuješ?
Ach, těch hodin opravování."

Radši jen zadržoval smích tak, aby nebylo vidět jeho pobavení. " Víš ty co ? ..." odmlčel a nasadil vážný výraz. " To byl ale ... Tvůj nápad ..." začal se smát, což u něj bylo opravdu nezvyklé. Poté se jen usmíval a zapřel se rukama o zem. Podíval se Hanaki do očí. " Jsme vlastně jako voda a olej .. Já žiju v temnotě, zatímco ty, se vyhříváš na výslunní .." řekl zamyšleně a usmál se.

"Já vím, že to byl můj nápad, ale měli jsme trénovat házení se shurikenama.
I teď jsem s tim málem zabila Ten Ten, když jsem se měla trefit do terče.
A vlastně mě překvapuje, že si mě ještě pamatuješ, ty jsi se změnil, už nejsi kakabus."
řekla jsem a usmála jsem se.
"A jestli pro tebe můžu něco udělat, tak se pokusit odnaučit tě žít v temnotě."
řekla jsem a nasadila jsem vážný výraz.
"Temnota je nebezpečnější, než to sám víš.
Může tě v ní někdo zranit a ty můžeš někomu blízkému ublížit.
Ale vidím, že temnota je tvoje síla, takže ty, temnotou chráníš."
po poslední větě jsem se zase mírně usmála a podívala jsem se na oblohu.
"Každý v sobě má temnotu i světlo, je na tobě, kterou cestu si zvolíš, ale klidně můžeš žít v temnotě a uvnitř v srdci milovat světlo, které tě oslabuje, je to jenom na tobě."
řekla jsem přátelsky a pořád jsem se usmívala.
"A ještě se tě na něco zeptám;
Tys chtěl projít tou zdí nebo si se jenom potřeboval opřít, protože si viděl moje obličeje?"

" Když jsem viděl tvoje obličeje, nejradši bych tou zdí prošel " zasmál jsem se a podíval na ni. "Odnaučit žít v temnotě ? Jak ? " Usmál se na ni a lehl si na záda. Ruce si dal za hlavu a před odpovědí přemýšlel nad tím co se ve světě vlastně děje.

"Doufám, že je ti jasný, že je dost nemožné projít zdí, musel bys ji nejdřív zbořit."
chvilku jsem měla obličej, který říkal "opravdu víš, že projít zdí nejde" a pak jsem se zasmála.
"Tak například, jestli nechceš žít v temnotě, musíš se naučit mít rád slunce.
Věř, že bez slunce by se nedalo dělat spousta věcí.
Například: My jsme museli opravovat tu střechu v noci a neviděli jsme na to.
Kdyby byl den a svítilo by slunce, měli bychom to rychleji."
řekla jsem a mohla jsem si vykroutit hlavu, když se rozhodl že si lehne.
*A jak ho odnaučit slunce nenávidět, co pani chytrá!*
pomyslela jsem si a úsměv mi trochu ztuhnul.
"Mám nápad, budeš pořád chodit na slunci, nikdy ne ve stínu, uvidíš, že ti to pomůže."
řekla jsem chytře a lehla jsem si taky.
Kdybych to neudělala, asi by mi upadla hlava.

Přišel jsem k Hlavám Hokage a brečím u hlavy mého bratra

" Chodit ve světle ? ..." zarazil se při pomyšlení nad tím, že by naprosto změnil jeho život. " Já prostě nemůžu chodit po světle .. Ne poté co se stalo ..." zašeptal poslední část věty. " Proč se to vlastně stalo ? " zeptal jsem se polohlasem a přisedl si k Hanaki.

Takeru Takahashi

Yare Yare, jaké dojemné shledání, vskutku... řekl jsem a pousmál se Život v temnotě!? Jaká ironie, zná vůbec pravou podstatu slova temnota? Vyvraždila mu snad vesnice celý klan... či zničila rodinu!? Ne! Tak jak o tom může tak s klidem mluvit... nechápu jeho počínání- pomyslel jsem si a svým chladným pohledem jsem pozoroval toho Jonina z Iwi, nevěděl jsem proč.. vlastně jsem ho ani neznal, ale už teď mi vadil jenom kvůli tomu, z jaké vesnice pocházel. Můj klan kdysi dávno žil v Iwě, ale pro svou sílu byl zničen, od té doby jsem tu vesnici... nenáviděl! Copak dělá někdo jako ty v Konoze? optal jsem se chladným hlasem, přičemž jsem pozoroval toho Jonina...

Tiše jsem se zvedl a otočil se k nově příchozímu. " Jsem tu kvůli Chuuninským zkouškám, do kterých jsem přihlásil svěřence Rokudaime Tsuchikage-sama ..." řekl klidně a změřil si ho pohledem. " Kdo se ptá ? " pokračoval " Vypadáš jako by jsi mne nenáviděl, přitom tě ani neznám .. Mohl by jsi mi aspoň přiblížit důvod té tváře ?"

Takeru Takahashi

Kdo se ptá? Mé jméno je Takeru, stejně mne nebudeš znát, už je to dlouho, co moje rodina žila ve vaší- nedořekl Takeru a mírně nepříjemně se zašklebil, chtěl říct nadávku, ale nakonec to neřekl kvůli svému vychování -vesnici. A můj pohled? Jak můžeš vědět, jak na tebe hledím a pohlížím, dokážeš snad číst z očí... či co? dodal jsem mírně nepřátelsky

" Moje oči toho zažili hodně ... Viděli temnotu světa a vůbec celých dní ..." řekl polohlasem a podíval se na něj. " Dlouho ? Tebe bych si pamatoval .. I když .. Orochimaru si mne držel zkrátka, tak nebyla možnost .." ušklíbl se a při jeho nepřátelském pohledu aktivoval prokletou pečeť. " Něco dalšího ? Nehodlám tu dělat problémy ... Ale ani nenechám vesnici pomlouvat Geninem .. Takeru ..." řekl

Takeru Takahashi

Ach ale jistě, každý umí mluvit, o temnotě... o bolesti, ale pouze někdo ví, jaké to je poznat pravdou bolest, cítit se prokletý nebo dokonce provinilý kvůli jistým věcem. poznamenal jsem ironickým tónem s nádechem nepřátelství A kdo mluví o mne? Já mluvím o svém prapradědečkovi, toho si pamatovat už nebudeš... a i tak, znát ho nemůžeš. O existenci toho člověka... nedořekl Takeru a jeho hlas se mírně zasekl ...už neexistují žádné informace dodal potichu, jakmile uviděl jeho zvláštní techniku, tak se pouze pousmál Jistě, jak na to tak koukám, tak si byl u Orochimara celkem vážený člověk, či? Nedává jen tak někomu tuhle zvláštní techniku- dodal jsem usměvavě, mohlo ho zajímat, jak může někdo jako já vědět o Orochimarovi, nemohlo mu ale dojít, že o něm toho vím celkem dost díky Guren Ale jestli hodláš dělat problémy... dodal potichu a kousnul se do prstu, potom začal skládat pečetě a praštil rukou do země Kuchiyose... dodal potichu a vyvolal svého krystalového golema, který stál vedle něho...

Jen lehce jsem se zamračil. " Ten kdo dělá problémy jsi ty ..." dodal jsem potichu. " Meiton ... " zašeptal a v ruce mu zazářilo znamení, v podobě dvou kosočtverců. " To že je tvůj Summon silný, z tebe nedělá něco víc .. Ale řídím se pravidlem .. Nepodceňuj nepřítele .." zamlkl chvilkově a po chvíli pokračoval. " Tobě snad nepříjde kruté a temné že čtyřleté dítě uvidí jak mu Orochimaru zabil matku ?! Tobě nepřijde kruté že se stal pokusným králíkem a všichni na něj koukali jen skrz prsty ?!" zakřičel a v ruce vytvořil podivný výboj posílené chakry. " Jestli tohle není kruté, tak nechápu co je krásného na tom zůstat na světě sám ! " poté sklopil hlavu a podíval se mu do očí. " Svět Shinobi je prohnilý nenávistí ..." dodal a čekal jeho pohyby. * Bude bojovat ?*

Takeru Takahashi

A co si o sobě myslíš? Zakladatel našeho klanu... jen kvůli jeho schopnostem před jeho očima a očima jeho syna zabili jeho manželku, musel se sám obětovat na záchranu syna. Orochimaru zotročil naopak jediného člověka, kterého miloval syn zakladatele. A já? Náš klan je prokletý... řekl jsem a mírně jsem se na něj podíval Koukat přes prsty, pokusy... stále koukáš pouze na sebe, už od mala mne každý nenáviděl, bál se mě kvůli mým schopnostem, oddalovali se ode mne, pouze na příkaz mého otce si se mnou děti hráli, nikdo mne neměl rád... až konečně, když jsem našel lidi, přátelé... jak tomu někdo říká, tak mě o ně osud připravil, byli zabiti před mýma očima. A moje rodina!? Můj bratr se obětoval pro můj život a stal se mým věrným pomocníkem, zatratil vlastní mysl jen kvůli mne. Už odmala jsem byl prokleté dítě, vyvolené pouze pro bolest... strach a nenávist. Na tebe možná lidé koukají skrze prsty, ale se mnou se baví jako by nic a za mými zády se mne bojí! vykřikl jsem nepřátelsky a podíval jsem se na něj A to právě kvůli místu... od kud pocházíš! Tvoje vesnice! vykřikl jsem, podíval jsem se na jeho zvláštní techniku Tak proto pořád mluví o temnotě, ovládá element spojený s temnotou... pomyslel jsem si a pousmál se, začal jsem opět skládat pečetě

" Proto bylo pouto s mou matkou o tolik silnější ..." řekl klidněji. Pomalu kráčel proti Takerovi a jen se na něj podíval. " Já mluvím jen o sobě ? Nahrávej se a pocítíš co jsi řekl za blbost .." Řekl hlasitěji a to samé se začalo vytvářet i v jeho druhé ruce. " Nevíš co je to přežívat bolest prokleté pečetě .. Neznáš tu bolest, když zjistíš, že osoba pro kterou jsi pořád bojoval a pokládal za ni život, tě odkopne kvůli někomu jinému .. Když se musíš vrátit mezi lidi kteří tě nenávidí .. Neznáš pocit když spíš jako dítě na ulici ... Nevíš jaké to je být den co den sám a obdivovat ostatní děti, které si každý večer odvede rodič z hřiště ... " řekl " Pokud ti Minulý Tsuchikage něco provedl .. řeš to se stávající ... " řekl a pomalu se znovu rozpochodoval proti němu. Po chvíli došel pět metrů před Takera. Ruku mu ještě začala obalovat jiná pečeť ...

Takeru Takahashi

Rodiče Rodiče. Nemluvíš o ničem jiném, možná mám milující rodiče, ale co ostatní lidé? Ti, kteří mě nenávidí se mne bojí a ti, kteří se mne nebojí mne naopak vidí pouze jako zbraň, možná neznám bolest prokleté pečetě, ale je pouze na tobě, jestli ji použiješ nebo ne, tak si laskavě nech promluvu o bolesti kterou způsobuje. A ten pocit? Možná ho neznám... ale znám horší pocit, nepotřebnost. Jak jsem řekl, moje rodina mne miluje, ale raději bych o svého bratra přišel, než aby se kvůli mne obětoval a nechal se zabít... jen kvůli tomu, aby mi mohl sloužit. dořekl jsem dlouhý monolog, sice jsem nevěděl, jaké schopnosti vlastní ale aktuálně ve mě vřela moje krev Kirisame... šeptnul jsem potichu a všude okolo mne se vytvořila mlha, která zabrala i oblast, kde byl ten muž, odskočil jsem odněj o několik metrů dozadu a připravil jsem se na útok, narozdíl od něj... já jsem věděl, kde se ten muž nachází...

Jen jsem ho nechal vykecat a sledoval tu techniku. Meiton: Jajimento. Řekl jsem klidně před sebe, kde by měl být i Takeru. Silný proud chakry zrušil techniku tam, kudy prošel. Jen jsem pomalu vešel do té mezery mezi tou technikou a všiml si fialového povlaku na zemi. " Krystaly ?" řekl jsem tiše a sledoval místo kam jsem vystřelil onen proud. Pečetě na rukou mi stále nezmizeli a já jsem se rozhlížel, jestli ho náhodou neuvidím.

Sledovala jsem naštvaně souboj, obě oči mi těkaly a já měla chuť vraždit.
A to doslova, ten Takeru by si měl dávat pozor.
*Voda, voda ... vodovodní potrubí, přece tady musí vést!
Ale stačit bude jenom záložní vodovodní zdroj, který by měl být někde tady.
Támhle!*
pomyslela jsem si a vytáhla jsem kunai, vstala jsem a šla jsem k malé vyvýšenině.
Bodla jsem do země, ze které okamžitě začala proudem stříkat voda.
"Shomei bushin no jutsu!"
vykřikla jsem a přede mnou bylo 8 světelných klonů.
Kloni vyběhli proti Takeruovi a já si už připravovala další techniku.

Když jsem v kanceláři Tsunade-sama slyšel stříkat vodu přiběhl jsem sem, abych zjistil co se tu děje. Když jsem se dostal nahoru viděl jsem několik lidí, kteří byli připraveni na boj. "Co se tu děje?! zeptal jsem se a nenápadně se podíval na osobu, která před tím byla u Tsunade.