Izba č.2

First topic message reminder :

Nachádza sa tu tak isto jedna poslet vedla nej stolík a oproti postele šaktník.

"Hej Yukki nerob mi už to čo za mlada už som velký ako si povedala"usmial som sa a opať si sadol.
"Prešiel už celí rok a ja som ležal v posteli a o všetko som prišiel musím dohnať ten čas"
Postavil som sa s postele a trocha sa preťahoval pri každom natiahnutí mi pukali kosti v tele.
"Je čas aby klan Maeda ukázal svoju silu"zasmial som sa a kráčal som ku dverám.

Kráčela jsem za ním. Bylo hezké vidět jeho záda před sebou.
´´Jen se neukvapuj..´´usmála jsem se, přiblížila se k němu, sestersky objala ho zezadu a dala mu pusu na vlasy. ´´I tak jsi můj malý bráška...´´šibalsky jsem se ušklíbla a pokračovala z nemocnice.

"A ty si moja najlepšia velká sestra"trocha som ju pošteklil na bruchu a otvoril dvere.
Ked som ich otvoril moje oči sa rozžiarili ešte viac.
Pozrel som na lavičku pred sebou kde sedela ona,ubehol rok a my sme sa nevideli no pre mna to bola ako hodina spánku.
Pozrel som na nu a usmial som sa"opať vas rad vidím sensei".

Dívala jsem se do země, tak jsem si nevšimla, že se otevřely dveře. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala jsem se na stěnu před sebou. Pak jsem se odhodlala a otočila jsem hlavu za hlasem. "Da... Dai... su... ke." vykoktala jsem ze sebe. Zůstala jsem sedět na místě jako přikovaná.

Pomali som dokráčal k nej a zapozeral sa na nu.
"Už je to dosť velký čas čo ale ako vidím ste stále svieža a krásna ako pred tým"
Trocha som sa nad tým pozasmial a ukázal palec nahor.

Nezpouštěla jsem z něho oči. Několikrát jsem otevřela pusu, že něco řeknu, ale nakonec jsem ji zavřela. Stoupla jsem si a pomalu jsem zvedala ruce. Nevěřícně jsem mu ji položila na ramena. Pak jsem mu skočila kolem krku. Pořádně jsem ho objala. Z očí mi tekly slzy.

"Ooo sensei takéto privítanie som nečakal ale dakujem a som rád že ste v poriadku.
Usmial som sa jednou rukou som si ju viac pritísol k sebe a druhu som jej položil na vlasy a hladil ju po nich.
"Už ťa neopustím a budem len s tebou"povedal som potichšie do jej ucha.

Podívala jsem se a osobu sedící na lavičce...´´Uhmm? Zdravím jsem Yukki Maeda. Těší mne.´´
zdvořile jsem se na ní usmála a šla k ní...
´´Nezlobí vás můj bráška?´´zeptala jsem se jí a podívala se střídavě na ní a na Daisukeho...

"Já... já.. tomu nemůřu uvěřit." nepouštěla jsem ho. "Cos to prováděl? Víš jaký jsem měla strach?!" Nějak jsem se nedonutila ho pořád pustit.
Slyšela jsem druhou osobu, ale nechtělo se mi teď odpovídat.

"Ja ja sám neviem a nemožem doteraz uveriť že celí rok som bol mimo odtrhnutý od všetkého od teba"
Stále som ju hladil po hlave a bol som rád že je tu pri mne že ju cítim pri sebe bol som štastný.
Nesmiem otálať musím začať pracovať musím ju zachrániť povedal som is v hlave.

Už jsem ho pustila. Bylo mi blbé ji ignorovat. Otřela jsem si slzy. "Promiňte, co jste říkala?" podívala jsem se na ni.

V podtatě jsem tam jenom stála a koukala na ně...**hmmm... v tomhle něco bude..*
říkala jsem si a usmívala jsem na ně.´´Nene nic jsem neříkala..´´tak trochu jsem zalhala, zavrtěla hlavou. Nebudu je radši rušit a pomalu jsem se soukala ven na ulici. Tak co nejtišeji a co nejnenápadněji.. (presun)

Nechápavě jsem se podívala na Daisukeho. "Kdo to byl?" optala jsem se zvědavě.

"To to bola moja sestra ty ju nepoznáš?"Zdalo sa mi to divné žila celí rok v Sune a oni sa nepoznaju.
No nezaujmalo ma to a nestaral som sa do toho"sensei ako ste prežili ten rok pochválte sa mi".
Hladel som na nu zo zvedavostou a usmieval som sa na nu.

"Tvoje sestra?" podivila jsem se. "No tak jako znám ji od vidění, ale nikdy jsme s ní nemluvila.
"Co jsem děala za ten rok? Chodila za tebou do nemocnice a učila jednoho genina. A taky..." naklonila jsem se k němu. "Jsem teď chtěla udělat tohle..."

"Aha študentak takže máme niekoho nového "zapremýšlal som "aha tak to je od vas pekné dakujem".
Jej reakcia ma prudko zarazila a to čo sa stalo ubehol rok a toto sa stalo pred ním by som povedal že to bolo jedno stranné odomna ale toto ma naozaj dostalo nechápal som ale nebol som proti.
Usmial som sa na nu a pritiahol som si ju viac k sebe,bol som rád že to ej ako som chcel dávnejšie aj ked ubehla dlhšia doba.

Znovu jsem si položila hlavu na jeho rameno. "Neměl by si ležet? Neměl by si se přepínat. Hlavně po tom, že jsi se teď probral." Zavřela jsem oči. Byla jsem ráda, že můžu být zase u něj.

"Heh sensei ležať nie nemožem musím dohnať čas ktorý som zameškal a jemi jedno čo sa stane somnou dal som si doležitu ulohu do hlavy a ten sa budem držať nech sa deje čokolvek".
Povedal som a torcha nahnevane som sa pred seba pozeral.

"Pokud mi budeš říkat sensei, tak mě budeš posouchat." Ani jsem no nechtěla přinutit vrátit se do pokoje. "Takže bez žádných námitek půjdeš do pokoje a já zavolám doktora. A až řekne, že můžeš odejít, tak půjdeme domů."

"Posluchať vás"torcha som sa nad tým zasmial"prepáčte ale bol som mimo celí rok ani neviem či ešte vobec som váš študent, a mimo to som chuunin a to nevime či ešte možem byť váš žiak".
Povedal som ale bez nejakych rečí som si išel sadnuť do izby na postel .

"No Kazekage nic neříkal. Tak počítám, že ještě jo, ale pokud mě nechceš za senseie, tak stačí říct. Určitě to půjde nějak zařídit." Šla jsem za ním do pokoje, ale zůstala jsem stát u dveří.

"Aj tak už nedobehnem čo som zameškal a neviem či vobec ešte budem mocť isť do týmu a ak som stále vo vašom tak dobre nemam problém"pozeral som sa na okolo miestnosti celí rok som v nej strávil.
"Ah ale dlho už tu nebudem sensei to hovorím.mastavil som ruku a na nu mi pistál Ryo.

"O čem to mluvíš? Jak dlouho tu nebudeš?" Počáteční radost, když jsem ho konečně viděla, že neleží v posteli, byla ta tam.

"Ah nemienim sa zdržiavať niekde kde som bol celí rok a ja sám viem kedy sa cítil najlepšie takže džana"
Postavil som sa s postele opať popreťahoval podieišl k oknu.
"Som rád že som vas videl sensei a slubujem že vam pomožem"usmial som sa na nu a vyskočil s okna.
(presun)

Přiběhla jsem k oknu. Co si sakra myslí?! Vyběhla jsem ven za ním.
(přesun)