Náměstí

First topic message reminder :

Náměstí, které je velmi podobné všem ostatním.

"Hmm... stejně si myslím, že je lepší mít jednoho pravého přítele, než tisíc falešných. Ty mi úplně stačíš," usmála jsem se.
"Hele... promiň mi, ale asi už budu muset jít. Je už dost pozdě."

Jo.. jsem stejného názoru.. zatím zůstanu u tebe. Usmál jsem se a vstal jsem z lavičky. Natáhl jsem k ní ruku se slovy Tak se zatím měj. uvidíme se ještě, než odjedeš? a podíval se na ni prosebným pohledem. Chtěl bych se rozloučit.

"Jasně že jo. Sejdeme se zítra třeba...třeba tady, jo?" usmála jsem a zamávala.

Jasně.. Řekl jsem do větru a otočil jsem se směrem, kterým jsem měl odejít.

Dorazila jsem na náměstí. Sedla jsem si na lavičku, na které jsme byli včera a čekala na Shikiho.

Loudavě jsem kráčel k místu, kde jsme se měli setkat. Pomalu jsem se přibližoval a všiml jsem si Arame, jak sedí na lavičce. Přicházel jsem jiným směrem, takže si mě nemohla všimnout, takže jsem si z ní chtěl udělat srandu. Přiblížil jsem se za ní a položil jí ruku na rameno, při čem jsem pronesl hlasité Ahoj!

"Co?" vyjekla jsem.
otočila jsem se a rozesmála se.
"Ježiš promiň...hrozně jsem se lekla."

Haha.. nelži určitě jsi cítila moji chakru už dávno před tím, než jsem přišel. Zasmál jsem se taky a přisedl si k ní. Takže.. o čem budeme mluvit dnes?

"Hele, já přemýšlela. Neměla jsem čas na vnímání cizích čaker," řekla jsem a trochu ho plácla po hlavě.

Jasně. Sakra.. zase nemám o čem mluvit. Takže.. Tys žila někde na severu? nebo v nějaké studené krajině? Když máš bílé vlasy. Řekl jsem, abych prolomil ticho.

"Pocházím z Iwy," odpověděla jsem, "a ty?"

Jsem nedaleko odsud. Narodil jsem se v jedné vesničce a pak jsem přišel sem, abych se stal ninjou. Odpověděl jsem jí a díval se při tom někam jinam.

"Mmm... a máš rodinu?" zeptala jsem se.

Jo.. mám rodiče. Ale už několik let jsem je neviděl, takže nevím, jak na tom jsou. Tahle katana, řekl jsem a chytil ji, je od mého otce. Byl to kovář a chtěl, abych pokračoval v jeho stopách. Já si však vybral být ninjou. A co ty? Máš někoho?

"Jo, ale moje máma je pořád pryč," zamyslela jsem se.
*Sakra...zase to trapné ticho...*

Em.. snažil jsem se přijít na to, o čem bych měl mluvit. Nic mě nenapadalo a byl jsem ticho. Nechci se rýpat v její minulosti, ani mluvit o blbostech. Myslím, že bych se měl zeptat.. Takže.. když už se tak známe.. a jsme.. no snad to můžu nazvat přátelé.. Nebudeme pracovat v týmu? Samozřejmě až se vrátíš.. víš, je to pro mě důležité, takže.. Snažil jsem se ze sebe vysoukat, co jsem chtěl říct a mezi tím jsem tikal očima na ni a na druhou stranu.

"Hmm, zní to dobře," usmála jsem se, "ale nemá mít tým tři členy?"

Jo.. to je pravda. Měli bychom sehnat někoho, kdo bude s námi.. Nevíš o nějakém schopném ninjovi tady? Když zítra odejdeš, tak půjdu na misi. Takže až se vrátím, měl bych se po někom podívat. Ale vážně bych chtěl potkat někoho dalšího. Podíval jsem se do dálky a mírně se usmál. Tým.. takže je to konečně tady?

Nemám rád, když tohle lidé dělají. Když si myslí, že někoho otravují, i když je jejich přítomnost víc než příjemná. Tady jsem se zasekl, trochu se začervenal a odkašlal si. Každopádně.. věř mi, že mě ani v nejmenším neotravuješ, spíš naopak. Měla by sis uvědomit, že nejsi pro nikoho přítěží, a někteří tě berou i jako důležitého člověka. Podíval jsem se jí do očí. V těch mích bylo vidět rozhodnutí, nesouhlas a nakonec se výraz změnil na úsměv.

"Dobře, dobře, myslela jsem to tak, že beze mně budeš mít víc času," usmála jsem se a opřela se o něj.

Hm.. k čemu mi je čas, když ho nemám s kým strávit? Určitě by bylo lepší hledat někoho s tebou, ale jelikož ti tenhle odjezd nejspíš pomůže, tak to nechám být. Řekl jsem jako odpověď a dál se tom nevěnoval.

"Tahle konverzace mě nebaví..." poznamenala jsem, "mluvíme pořád o tom samém. Myslím, že bych už vážně měla jít... mám už všechno sbaleno, ale je toho trochu moc. Myslím, že to budu muset probrat."

Jasně.. tak se zatím měj. Poznamenal jsem. Uvidíme se ještě než odjedeš?