Hřbitov

Stála som tam.. asi ako jedna z mála.. ak nie jediná. No.. pohľad mi zakrívala jemná čierna páska ktorá bola troška navlhnutá. Celkovo som na sebe mala momentálne čierne oblečenie, jednoduché čierne oblečenie. Sledovala som jeho tvár, usmieval sa.. vo mne sa však miešalo dosť pocitov páč.. som proste nevládala ďalej sa pozerať na jeho mŕtve telo. Tvár sa mi zvraštila do takého, trpkého výrazu až som sa nakoniec odvrátila a odišla som preč.
(presun)

/snáď nevadí že som napísal rovno sem.. neviem kde sa Shiro momentálne nachádzala x)

Dívala jsem se většinu času do země, ale chvilkami jsem se dívala na Nakameho.
Vypadal docela šťastně.
Při pohledu na jeho nehybné tělo jsem měla mokré oči od slz.
Několik mi jich steklo po tvářích, když jsem se dívala na jeho tělo.
Černé šaty, které jsem nosila i normálně se mi teď zdály ještě tmavší.
Tak tmavé a přitom byla Nakameho duše tak čistá.
Mohl odpočívat v pokoji.
Položila jsem k Nakamemu květiny.
Alespoň ty si mohl vzít s sebou.
Všimla jsem si, že něco drží v rukou.
Byl to kamínek.
Byl nádherný, bylo to, jako by na mě Nakame volal, abych ho vzala.
Nakonec jsem ho vzala.
Nakame by určitě chtěl, aby ho měla Shiro... jako vzpomínku.
Jakmile obřad skončil, moc lidí tam nezůstalo.
A vlastně ani já ne.
Měla jsem povinnosti Hokage, ale nechtělo se mi odcházet.
Nakonec jsem ale musela.
/přesun/

Když jsem viděl jeho ležící tělo, zdálo se mi, že je šťastný.
I když zde bylo málo lidí, i Hanaki s Shiro odešli, já tady ještě chvíli byl.
Potom jsem u něj už zůstat nemohl, odešel jsem tedy, k Hokagemu pro misi.
(Přesun)

Doplazil som sa na cintorín.Už to cítiš?Idem von!Nie prosím nie!Vykríkol som a tričko sa mi začalo trhať.Konečne už cítim ten vánok!A vyletel som do vzduchu.Pomaly mi narástlo jedno krídlo a potom druhé.Z čela mi vyšli rohy.Som voľní, konečne voľní.Ja som sa objavil v niečom červenom z čoho sa nedalo utiecť.Prestaň!Vieš ako to skončí!Kričal som.No veď práve na to sa teším!Vedel som, že to dobre neskončí.

A niečo si zničíme.Odletel.
(presun)

Nevím proč ale najednou mne něco vtáhlo zpátky do mého těla. Na jednu chvíli jsem ještě zahlédl, jak do mne vchází tenoučký paprsek světla, což byla vlastně moje duše. Trvalo mi dlouho než jsem se vzpamatoval, ale první co mne napadlo byla otázka, kde vlastně vůbec jsem. Byla tu nesmírná tma, kterou jsem ani Sharinganem neprohlédl. To je ono, jak je možné že mám sharingan?! Zakřičel jsem sám na sebe a jedinou katonovou technikou jsem zničil víko. Všude byl kouř a já procházel jím, jako on procházel mnou. S Katanou v ruce jsem se rozhlížel po Konoze a co nevidím .. Konoha nebyla ...