Killuniin a Airyiin byt

Nepříliš velký byt, který sdílí Killunia se svou mladší sestrou Airyiou a svým kocourkem Mayurim.

Spoiler:

Pomalu jsem přišla domů, jen letmo jsem pozdravila svou mladší sestru a okamžitě jsem si šla lehnout. Před usnutím jsem ještě nějakou chvíli přemýšlela, jak bych se mohla bránit bez použití Youtonu, ale ten boj jsem nakonec vzdala a nechala jsem se unést do říše snů.

Druhý den poněkud pozdě dopoledne jsem se probudila celá rozlámaná. Protáhla jsem se, rozcvičila jsem se a provedla jsem ranní hygienu. Pak jsem pomalu přešla do kuchyňky a vzala jsem si nejbližší sladké pečivo, které jsem našla, čímž se stal koblížek, a sedla jsem si ke stolku. Téměř duchem nepřítomná jsem seděla a zírala svýma zelenýma očima z okna.

Dosnídala jsem, vyčistila jsem si zuby a dooblékla jsem se. Pak jsem potichu nahlédla do sestřina pokoje a zjistila jsem, že spí tím svým obvyklým velmi tvrdým spánkem. Přesto jsem ale vyšla z bytu velmi opatrně. Před dveřmi jsem se obula a seběhla jsem po schodech přímo na ulici.
Dnes si dám asi od tréninku a misí pauzu... Břicho ještě trochu bolí a navíc, dát si občas voraz taky neuškodí...

Dorazila jsem po poměrně dlouhém tréninku domů. Ani jsem nepozdravila svou mladší sestřičku. Jen jsem si vzala něco k jídlu a pití, během několika málo minut to bylo celé ve mně, a poté jsem si šla lehnout. Dlouho jsem nemohla usnout. Asi do půlnoci jsem se jen tak převalovala v posteli a měla jsem pocit, že neusnu. Naštěstí mě spánek velmi brzy pohltil. Ale sen byl zvláštní. Vydala jsem se do nějaké sopečné země, kde jsem potkala spoustu tvorů z lávy. Našla jsem si tam přátele a poté jsem s nimi uzavřela smlouvu, abych si je mohla přivolat jako Kuchiyose.
Ráno jsem se probudila. Věděla jsem, že to byl pouze sen, ale něco mi říkalo, že to sen být vůbec nemusí.

Všimla jsem si, že bylo s mou sestřičkou něco v nepořádku. Ten večer, co přišla po svém tvrdém tréninku domů, se mnou nepromluvila. Byla jsem zvyklá že se mnou takhle unavená nemluví, tak jsem to nechala být a před usnutím jsem doufala, že už to zítra ráno bude lepší.
No, nebylo.
U snídaně seděla jako tělo bez duše. Talíř s jídlem měla ještě úplně plný a mě ignorovala. Vyvolávalo to ve mně smutnou náladu.
"Na co myslíš, onee-chan?" zeptala jsem se zvědavě a doufala jsem, že mi odpoví.

Z dlouhodobého přemýšlení mě vyrušila má mladší sestra. Poněkud nepřítomným pohledem jsem si ji prohlédla, pak jsem ho sklopila zpět do talíře.
"Na jednu takovou drobnost... Nic zajímavého..." odpověděla jsem tiše. Dřív, než ještě stihla cokoli říct, jsem dodala: "A o kluka se nejedná."
V té chvíli jsem se zvedla a talíř jsem položila celý plný na linku. Chvíli jsem na něj jen tak zírala a až kručení v žaludku mi připomnělo, že se musím nasnídat, abych mohla trénovat. Vzala jsem si tedy housku a salám. Pak jsem se připravila na odchod a z domova jsem zamířila rovnou do Kazekageho budovy.
(přesun)

Trošku naštvaná tím, jak mě odbyla, jsem umyla a uklidila všechno nádobí. Chvíli jsem jen tak seděla doma a nevěděla jsem, co budu dělat. Trochu jsem tedy doma poklidila, jen tak z nudy, a pak jsem se připravila, že půjdu na trénink. Zabalila jsem si tedy svou malou cvičnou loutku, pití a svačinu, tedy spíše oběd, a vyrazila jsem na trénink.
(přesun)

Odemkla jsem dveře do bytu a tím jsem zjistila, že Airyia už není doma. Vešla jsem teda do bytu se srolovanou mapou v ruce a okamžitě jsem zamířila do svého pokoje. Začala jsem si tam balit všechny potřebné věci na cestu. Začala jsem pobíhat po bytě a připravovala jsem si věci. Dvě čutory s vodou, jídlo alespoň na jeden den a poté něco trvanlivějšího na cestu, kunaie a shurikeny na obranu. Do batohu jsem také přibalila balíček první pomoci a poté jsem si svůj náklad potěžkala. Jelikož jeho váha byla uspokojivá, dala jsem si batoh na záda a rychle jsem vběhla do obýváčku, sebrala jsem ze stolu papír a tužku a svým škrabopisem jsem napsala zprávu pro sestřičku.
Ahoj sestřičko,
několik dnů, možná týdnů, tu nebudu. Vydala jsem se na dlouhou cestu. Znáš naše sny, které nám něco říkají. Tak teď mi jeden z nich řekl, kde najdu své zvířecí společníky a Summony. Promiň, že to přišlo takhle najednou. Já tedy jdu. Ty zatím trénuj. Tak ať jseš silnější, až se vrátím.
S pozdravem tvá onee-chan Killunia ^^
Pak jsem rozbalila mapu a vyznačila jsem si na ní lávové oblasti. Tužku jsem si rychle přibalila do batohu, mapu jsem zase srolovala a nechala jsem si ji v držení.
S posledním rozloučením s naším mourovatým kocourkem Mayurim, který protestovně mňoukal, jsem zase zavřela a zamkla, ale klíč jsem zase vsunula do bytu. Všimla jsem si, že se zasunul, takže si ho musel vzít Mayuri. Rozbalila jsem mapu a zahleděla jsem se do ní. Nejbližší oblast byla někde na hranici s Iwa no Kuni. Povzdechla jsem si a vydala jsem se k branám vesnice a poté do pouště.
(přesun)

Vrátila jsem se domů z tvrdého tréninku a odemkla jsem dveře. Vešla jsem dovnitř do bytu a první, čeho jsem si všimla, byl Mayuri hrající si s klíčem. Napřímila jsem se a udiveně jsem naklonila hlavu.
Co to má bejt? Okamžitě jsem sebrala kocourkovi klíč a dala jsem ho na místo, kam se v žádném případě nemohl dostat. Pak jsem si dost unaveně sedla ke stolu. Pak jsem tam zpozorovala papír s nějakým psaním. Přisunula jsem si ho k sobě a začala jsem si ho číst. Okamžitě jsem vybouchla vzteky.
"Cože?!? Co si to jako dovoluje?! Odejít pryč bez rozloučení se mnou?!?" Dopis jsem zmuchlala a hodila ho přímo do koše. Pak jsem si prok5upala klouby na prstech. Kdyby to šlo, v očích by mi zlověstně hořelo. "Počkej, já ti dám... Až se vrátíš, tak si mě nepřej..." Zazubila jsem se a pak jsem šla do svého pokoje, kde jsem chvíli chladla. Pak jsem se ještě najedla, umyla a šla spát.
Zítra začne tvrdý trénink. Na to může Killunia vzít jed.