Náměstí

Podívala jsem se na Shiro.
Myslela jsem, že bude ráda, že je Hinata v pořádku.
"Shiro-chan, jsi v pořádku?"
myslela jsem, že je jí špatně, nebo, že je zraněná.
Myslela jsem, že se jí uleví, když se dozví, že je Honata v pořádku.
Ale ona nebyla.
Něco bylo špatně.

Hanaki byla šťastná.
Zdálo se, že všichni žijí.
Vesnice se může opravit, lidské životy nikoliv.
"Takže to dokázal."
řekl jsem si pro sebe, ale bylo to slyšet.

Priniesol som Nai na námestie a prišiel som k Shiro. Položil som ju na nohy a podoprel som ju aby náhodou nespadla. Dúfal som, že už je v poriadku a môže stáť. Čakal som, čo chce Shiro povedať. Pozrel som sa na Hokage a spýtal som sa: Sú všetci v poriadku? Po tom čo som sa to spýtal som si uvedomil, že je to trošku divné ak sa na to pýta niekto z Iwy. Ale záležalo mi na ľuďoch z Konohy. Nevedel som presne prečo ale bolo mi to jedno. Stále som stál pri Nai a pozoroval som trosky okolo nás.

Podívala jsem se na toho kluka z Iwi.
Nesl na zádech Nai a ptal se, jestli jsou všichni v pořádku.
V tu chvíli mi to ani nepřipadalo divné a ani jsem neměla chuť, kazit si náladu.
Jen jsem přikývla.

Kakashi-sensei řekl jsem s úsměvem byl jsem šťastný že žije ale na víc slov jsem se nezmohl.
Potom jsem si uvědomil že se na Kakashiho zádech Pomalu blížili ke Konoze.Bylo mi velmi líto co se sní stalo ale jak řekl můj táta.Konoha bude přestavěna.Všichni jsou v pořádku povedlo se pomyslel jsem si.

Neviem
Odpovedala som skôr šeptom.
Sklopila som zrak a na chvíľku som sa zamyslela.
Zrazu mi všetky pocity prišli také vzdialené no.. dokonca som si ani nevedela spomenúť aké to bolo, byť čo i len smutná.. proste.. to na mňa zrazu prišlo ešte vo väčšej miere než pred tým. Poslednú dobu toho na mňa bolo moc, aj keď som mala Hanaki-chan, aj keď sa o mňa starala tak ma chod udalostí zničil. Keď človek jeden krát stratí blízkeho kvôli jeho bezmocnosti.. tak to ešte nejak zvládne no.. Hinata takmer zomrela len kvôli mne.. teraz ma tá myšlienka ani nemrzela, no necítila som sa ani dobre, necítila som k nej to, čo pred tým.. ani k Hanaki a ani k Nakamemu.. Zrazu som si prišla taká malinká, nevedela som čo mám robiť, či sa mám smiať alebo plakať, vôbec som netušila čo si táto situácia vyžaduje..

Nai

" S .. Shiro ? " Zeptala jsem se ale nechápala její postoj. Její sestra je živá, zdravá, ale neraduje se, proč? Proč najednou ten zlom? Já najednou pocity najdu a druhý je ztratí? Připadala jsem si jako v blbém snu, kde za mne všichni platí. " Co se děje Shiro ?! Proč jsi najednou kus mrtvé duše ?! " Začala jsem neovladatelně řvát vůči její osobě. Teď když jsem měla city to bylo něco nesrovnatelného. Musela jsem něco říct, nemohla jsem jen stát a koukat se na tělo bez duše. " Proč jsi to vzdala ?! " Zařvala ještě silněji, po čemž jsem vykašlala menší kapky krve. " Já už mrtvá byla ! Vím co to znamená ! Každý zjistí jaký byl, co má v životě zlepšit, když mu dá smrt druhou šanci jako mne ! Tak PROČ JSI TO VZDALA ?!! " Zařvala jsem

Prišiel som s Hinatou v náručí na námestie. Mal som málo síl a už som ju iba ledva držal v náručí. Jemne som ju položil na zem a potom som sám padol na zem do bezvedomia. Stratil som veľa krvi. Podcenil som ranu na hlave ktorá bola dosť hlboká a rozsiahla. Bolo zaujímavé, že som sa na nohách udržal tak dlho.

"Hanaki-san!"
zakřičel jsem a běžel k Aikovi.
"Má hlubokou ránu na hlavě. Potřebujeme nějaké léčitele."
řekl jsem a prohlížel Byakuganem jeho ránu a čekal, že někdo něco udělá.

Uviděla jsem Aika a viděla jsem, že upadl do bezvědomí.
"Baka, říkal přece, že je v pořádku."
řekla jsem potichu a přišla jsem k němu.
"Kagayaku chiryō."
řekla jsem tiše.
Po několika minutách už byla rána zacelená a Aiko se začal probírat.

Otvoril som oči a uvidel som iba nekonečnú tmu. Hlava mi treštila. Chytil som sa za hlavu a hlavu som otočil na Hokage-sama. Chcel som vidieť tvár osoby, ktorá mi pomohla. Bol som smutný, že nikoho nemôžem vidieť. Ale na druhú stranu som bol šťastný, že sú všetci v poriadku. Arigato Hokage-sama.

Už jsem skoro na náměstí a všude vidím plno zraněných lidí až mě to zabolí u srdce. Když konečně přicházím na náměstí nevypadá to o moc lépe. Vidím tu spoustu zraněných lidí a snažím se rozpoznat kdo z nich je Hokage. Snažím se dát na můj přirozený instinkt a jdu přímo k Hanaki. Ukloním se a pak se zase narovnám. A začnu vysvětlovat celou situaci která u nás nastala.
" Hokage-sama. Byl jsem poslán Mizukage-sama, abych vám pomohl jak nejlíp mohu a také abych zjistil jaký je nynější stav vesnice. Kdo je nepřítel, jaké má schopnosti a další užitečné informace. Byl bych velice rád kdyby jste mi řekli požadované informace abych mohl splnit svou misi."
Zase se ukloním a čekám na odpověď.

"Hlavně, že jsi v pořádku."
řekla jsem mile a zrušila jsem léčení.
Rána už byla zcela zacelená a moje zásoba chakry byla... no nebylo jí mnoho.
Pak ke mně přišel Kataro.
Když mi vysvětloval, co vlastně chce, měla jsem takový nechápavý pohled, ale pak jsem se usmála.
"Možná to vyzní divně, ale všichni jsou naživo, nikdo nezemřel.
A Konoha je vlastně už jen kráter."
pak jsem se zamyslela.
"Nepřítelem byli Akatsuki."
řekla jsem a úsměv mi ze rtů zmizel.
"Ale... Uzumaki Naruto je porazil."
řekla jsem.
Vlastně jsem byla Narutovi vděčná a panovala u mě převážně lepší nálada.

Poslechnu si všechno co mi řekne Hokage-sama a jsem rád že je vše v pořádku a nikdo nezemřel. Akorát je hrozný že je takhle zničená Konoha. Ještě že tak nedopadla naše vesnice. To bych byl nemalo naštvaný. Přistoupím blíž k Hokage ještě s dalšími otázkami.
" Hokage-sama omlouvám se za svou zvědavost ale kdo přesně z Akatsuki zaútočil na Konohu když takhle zřídil celou Konohu?"
Podívám se se zvědavým výrazem na Hokage a doufám že mi odpoví už z důvodu abych získal víc informací a taky kvůli tomu kdo je tak silný že srovnal se zemí celou vesnici.

Zamyslela jsem se.
"Bylo jich šest... a říkali si Pein.
Ale někdo je ovládal.
Nevím, kdo to byl a jestli jich bylo víc, protože se Naruto ještě nevrátil."
pohledem jsem uhnula na stranu.
"Ale Konohu zničil jen jeden.... jedním útokem."
řekla jsem docela smutně, ale vlastně jsem myslela na to, že se vesnice zpraví.

Pozerala som sa na Nai úplne ľahostajným pohľadom. Vypočula som si celú jej reč.. teda kukoncu už skôr krik. Neodpovedala som jej, len som sa postavila a pomalým krokom som sa vydala niekam.. chcela som ísť ku Hanaki domov, či do sídla Hyuuga no v tom som sa zarazila.. žiadne neexistovalo.. všetko bolo zničené.. aj cez to som necítila nič, nijak ma to nezasiahlo a stále bez odpovede som kráčala niekam preč.

Daichi konečne prišiel na námestie , no skôr na jeho pozostatky videl tam Hokage a aj Katara a Daichi si pomyslel Hmm Kataro tu dobehol skôr než ja to bude asi tým že ja som bol unavený no čo ale teraz musím oznámiť Hokage na čo sme tu prišli Daichi pristúpil k Hokage jemne si pokľakol vstal a povedal Daichi , Misia pomôcť v boji , alebo pomôcť ľudom ohlásil to Daichi a potom povedal Ja som s Kiri ,Hokage-sama máme vám tu pomôcť ako vidím prišli sme po bitke , ostatok môjho týmu príde čo skoro ja som napredoval to je asi všetko a inak posiela nás Mizukage-sama , no mňa zatiaľ jemne sa usmial

Úsměv jsem mu oplatila a přikývla jsem.
"Jediné, co bude potřeba, je znovu postavit vesnici."
trochu ironicky jsem zdůraznila slovo jediné.
Všimla jsem si, že Shiro odcházela a úsměv se mi ve chvíli vytratil.
"Shiro-chan."
řekla jsem hodně tiše, myslela jsem, že to nikdo neslyší.

Shiro odcházela, neměl jsem tušení, co jí je.
Potom jsem se otočil.
"Takže, měli bychom někde postavit stany."
navrhl jsem.

Chvilku jsem se dívala na Shiro, jak odchází.
Pak jsem Kiyoshimu přikývla.
V mém obličeji byly znát obavy.
Ale ne ze zničené vesnice.
Měla jsem strach o Shiro.

Ja nemôžem robiť nič pokiaľ tu nedojdú moji členovia skupiny a pokiaľ nedostanem pokyny od vedúceho , ale ak môžem tak by bolo logické ako prvú postaviť nemocnicu myslím , tak tiež stany , no ja vám nemôžem pomocť čakám na rozkazy od vedúceho skupiny ale ten vedúci tu zatiaľ nie je povedal Daichi a oprel sa o kus stojacého dreva a pomyslel si No pre nich by bolo najlepšie postaviť nemocnicu pre zranených potom aj stany hlavnú budovu pre Hokage a ostatné veci , Konohe bude treba pomocť . a Načo o tom rozmýšľam ?! hmm toto nezvyknem robievať Niečo vnútri daichiho nútilo rozmýšľať o konohe a veci s ňou no Daichi sám nevedel prečo ... žeby sa Daichi menil na lepšieho ?

" Já tedy taky počkám na ostatní abychom se pak mohli bezpečně vrátit nebo vám i vypomoci s vesnicí."
Chvíly chodím jen tak dokola jelikož se nudím. Pak popřemýšlím jestli bych neměl s něčím ve vesnici pomoc. Dráždí mě ta myšlenka až mě to donutí se zeptat.
" Hokage-sama, chtěli byjste nějak pomoc?"
Zatím čekám na odpověď Hokage abych věděl jestli se mám vrátit nebo nějak pomoc.

Pomalým krokem procházím mezi troskami a hledám zničené náměstí. Konečně jsem snad na tom náměstí a sleduju co se v oblasti děje. Je tu plno zraněných a několik neznámých tváří s čelenkou mlžné. Ačkoliv jsou z Kiri tak si jich pokouším nevšímat. Hledám totiž moji sensei Nai, kterou jsem naposledy viděl padat k zemi mrtvou. Náhle jse mi pořádně otevřou oči a já zahlídnu Nai jak je u Shiro a Sho. S úsměvem přijdu k Nai a řeknu.
" Sensei. Jsem rád že vás vidím živou a zdravou."

Nai

Sklopila jsem oči a ještě za Shiro řekla. " Myslíš si, že Nakame by byl rád, kdyby tě takhle viděl ? " Zeptala jsem se s lehkým úsměvem, ale nevěřila že by mne slyšela. Pomalu jsem se ze země zvedla a odcházela, ignorujíc Satora. Vlastně jsem ho neignorovala, jako spíš že bych nechtěla odpovídat. Proč se tohle všechno děje mně? Zamýšlela jsem se a kráčela vesnicí tam, kde býval můj domov. Stála jsem na místě kde bydleli členové ANBU Root, ale to pro mne byla okamžitá minulost. V troskách jsem začala něco spěšně hledat, vypadala jsem, že jsem začala hledat něco opravdu důležitého, tedy alespoň pro mne. Se Shoem jsem se sice cítila lépe, lae tahle věc, ta mi dávala sílu bojovat se životem takovým, jakým je. Poté jsem si sedla na velký kámen, kde jsem v ruce svíjela onu věc. Byla to stará zašlá fotka mne a mé rodiny, mrtvé už dlouhých šestnáct let. Cítila jsem takový nával smutku, že jsem ho zastírala prací. Rozestavěla jsem stan a okamžitě se do něj schovala. Lehla jsem si uvnitř na tenkou matraci, přes kterou by jste ucítili i hrášek pod ní. Ale mne to stačilo, byla jsem zvyklá na extrémní podmínky. Jako vždy když jsem musela plnit vysoce nebezpečné a odporné mise, trvající několik dní, než se začaly chýlit ke konci. Začala jsem zarputile přemýšlet, jak bych mohla Shiro pomoct. Shiro zemřelo tolik blízkých, zemřelo jich tolik za tak krátký časový úsek. Po tváři mi jen letmo sjela slza a nemohla jsem se ubránit i druhé. Jen jsem si přetáhla polštář přes hlavu a prsty jsem do něj zajela natolik, že jsem ho roztrhla a peří z něj vyletělo. Sice pomalu, ale vyletělo. Obviňovala jsem se z toho co se stalo Hinatě. Kdybych ty dva Peiny zabila, kdybych nebyla tak slabá. Kdybych našla zdroj větší síly ... Kdybych našla možnost přivést mrtvé k životu ...

Mezitím co jsem čekal na odpověď od Hokage Jsem zahlídl někoho jak se blíží směrem na náměstí. Že by to byl Naruto ten, který zachránil ve vesnici. Je to borec když toho kdo to tu všechno zničil porazil sám. Musíme ho uvítat. Rozběhnu se směrem k Narutovi a čekám že ostatní taky k němu poběží jelikož se vrátil živý s Kakashim do vesnice. Už jsem skoro u něj a přemýšlím co mu řeknu když ho vidím poprví. Však já něco vymyslím. Konečně doběhnu ke Kakashimu a Narutovi a blízko nich se zastavím a usměju se a řeknu.
" Gratuluju Naruto k poražení Peina. Zachránil jsi celou vesnici. Kakashi-san děkuji že jste nesl celou tu cestu Naruta do vesnice. Jeej já jsem ale nevychovanej. Moje jméno je Kataro Fernandes a přišel jsem z naší vesnice Kirigakure no Sato napomoc Konoze. Doufám Naruto že si v pohodě."